Měla jsem s
nadhledem a humorem napsat něco stejně pidi, ale o věku, ve kterém těhotenský deník
fakt nehrozí. "Jako něco o holčičím stárnutí?" zeptala jsem se paní redaktorky. Jojo, přesně tak. Já jsem jí totiž přišla na základě nějakého rozhovoru a tohohle blogu jako ten pravý objekt literárního projektu "Cizí neštěstí potěší nejvíc". Tak jsem to tedy na podzim zkusila,
jenže….
Začít psát a
hlavně přemýšlet o životě v padesáti by bylo fajn, kdyby… Kdybych se v té
době nevrátila ze 14denní dovolené ve
stylu Birdiiny matky z Vejce a já od Betty McDonadové: "Že byste nikdá nehádali, kolik mi je!" Tak přesně takhle jsme se chovaly. My tři holky, co se spolu
kamarádíme od základky a gymplu. Všechny stejně staré a všechny stejně třísklé jsme si k padesátinám nadělily společnou
dovolenou v Thajsku na naší milované Lantě. Budeme číst, spát, jíst a relaxovat, jak se na dámy
v našem věku sluší. Místo toho jsme bojovaly o jídlo s opicemi a
spratkovitými gekony, nalily do sebe moře krabicového vína Mont Clair –
nejhnusnějšího patoku na světě, s vlnami se rvaly o plavky a ve školních
záchvatech smíchu křepčily šílené tance po liduprázdných plážích. K velké
zábavě místních. Kdo se nepočůral, byl královnou dne. Jestli si teď škodolibě myslíte, ha… přišla na
ně po zásluze stařecká inkontinence, jste na omylu. Schválně, zkuste to vydržet. Nažbrundaná vody z mladých kokosů a pár skleniček
vína, když vám kamarádka suše sdělí, že to, co právě viděla při převlíkání pod
plavkama, vypadá fakt spíš už jako bobřík odvahy.
YOU ARE SO
LUCKY, volali na nás Thajci, když jsme se smíchy nemohly zvednout z písku.
A to je pravda. Takže díky.
Mámě a tátovi za to že tu vždycky byli a jsou a já ani v těch padesáti nemusím
být úplně dospělá. Mému muži za ...hodně:). Klukům za to, že jsou zdraví, krásní, samostatní,
dospělí a mají se rádi. Mým sestrám za velkou rodinu a souznění. A přátelům
za neustálou inspiraci. Jsem opravdu…a ani ne tak svým přičiněním…SO LUCKY.
No, tak
tohle ze mě v září vypadlo a OKAMŽITĚ mi došlo, že já fakt nikomu nebudu
rozdávat žádný rozumy a nonšalantní rady. Protože žádný nevím. Zatím. Ale pořád se nevzdávám naděje, že věkem
zmoudřím a něco nakonec utrousím. Takže jsem to paní redaktorce vysvětlila, dala
jí přečíst radši ten těhotenskej deník a ona, že OK, bere. Někdy jdou věci
podezřele hladce. Až to vyjde, dám vám vědět.
P.s. Omluva za překlepy a spol.... je vedro, jdu se koupat. Na terasu za
chvíli bude pražit slunce, „bazén“ pod ní se už napustil …je příliv:) Pak na trh pro něco k večeři,
přemáchnout plavky, umýt nádobí, rýžovým košťátkem vymést písek… tahle dovolená je už o
poznání dospělejší. Že by přece…?
Žádné komentáře :
Okomentovat