Jak se odebírá kostní dřeň? Takhle:

"Už jsem myslel, že si mě nechají v registru dárců u ledu... a konečně jsem se dočkal," uvelebil se Václav na posteli. Že si ho během odběru krvetvorných buňek můžeme natočit do dokumentu o akutní leukemii, máme domluvené dopředu. Focení ne. Vytahuju opatrně foťák a slibuju, že ho hned nepověsím na fejsbuk. Je úplně v pohodě. Takže vy díky němu uvidíte, jak takový odběr vypadá... vlastně jak vypadá, když dá člověk člověku šanci na život. Zní to pateticky, ale ..ufuf..  přesně tak to je:)

Úplně ve stručnosti, jestli jste to  ještě u nás na blogu nečapli - vzniká projekt nazvaný  LEUKEMIE A JÁ, edukativní filmu určený pacientům s akutní leukémií a jejich blízkým, který by je měl připravit na všechno, s čím se na své cestě od vyslechnutí diagnózy až k uzdravení setkají.  Současně se točí  i dokument o iniciátorce projektu Jitce Košínové a jejím vlastním úspěšném boji s nemocí.

A protože Jitka je kamarádka a já jsem její nápad přinesla do naší  produkce, tak jsem si takhle jednou vyrazila se štábem do Plzně na výlet. A fakt stál za to:)

Jdeme na to

Okamžitě zabydlíme čekárnu

Pak se chvíli tvoří. Režie Vojta, kamera David, zvuk Marek, pro kafe jsem šla já:)

Na stěně mapa a na ní špendlíky, kam všude doputovala dřeň odbraná právě tady...

Všimli jste si někdy, že úplně všichni filmaři dělají rukama to samé gesto?:)

Trochu nás děsí, co vlastně přide... když mají v čekárně automat na špunty do uší. Bojim bojim...

Konečně náš dnešní hrdina. Tedy Václav. Neni v posteli a neni v pyžamu?

Do nemocnice přišel už včera večer... a do separačního pokoje si dojde rád po svých.

Postel už se veze.

Odběr může začít.

Chvilku točíme

Chvilku fotíme, ale brzo nám sklapne....

Sestřička připravuje napíchnutí a my musíme na chodbu.... co kdyby se náhodou netrefila:)

Vojta drží v ruce časopis Naděje, který vydává Nadace pro transplantace kostní dřeně a ve kterém se píše o našem projektu. Což jsem bez brejlí neviděla, takže to neuvidíte ani vy... Jen úplně dole kousek nadpisu...jak jsem si teď - už s brejlema - všimla:)

A jsme zpátky na separačním pokoji... protože tady je větší legrace:)

Václav už je napíchnutý a my můžeme točit

Z pravé ruky mu těď bude asi čtyři hodiny odtékat krev přes separátor, který z ní oddělí krvetvorné buňky, a levou rukou rukou zase šup zpátky. Trochu nuda, ještě že může mačkat gumový míček...

...a koukat na televizi. No a samozřejmě velká zábava je taky s naší partou.

Když už máme natočené úplně všechno...

... je potřeba Václava trochu vyzpovídat.

Separátor hučí, zvukař šílí a režisér doufá, že to nakonec bude v pohodě.

Kdo je teda úplně v pohodě, je Václav. Hlavně je rád, že se dočkal a díky tomuhle jednomu dni někdo, kdo by jinak neměl šanci,  bude nejspíš žít dál. A ani ho moc nezajímá, kdo to je. Stačí, že se našli.

Peřiny z téhle nemocnice fakt neukradne nikdo:)

Ještě si necháme pořádně vysvětlit obě dvě techniky odběru a docela nás s rejžou mrzí, že jsme na vstup do registru dárců starý...a to jako hodně. Běžně berou do 35 let.

Paní doktorka Navrátilová, která se nám celou dobu věnovala,  má moc ráda tenhle pohled na Plzeň a práce s dárci jí kompenzuje někdy smutné chvíle na oddělení. Mluví o nich tak hezky. Třeba o mladé mamince , která si horkotěžko zařizovala hlídání, nebo o pánovi, který měl problém sehnat peníze na vlak. Ale dorazili do Plzně oba. Vůbec to není tak, že pomáhají jen ti, co jsou "za vodou". Dobrá zpráva:)

A máme to. Děkujeme všem, balíme a máme hlad.  Kameraman doporučuje restauraci Sokolovna v Bolevci. Je to za rohem a je to dobrá volba. Mňamka.

P.s. Dnešní den bude sice jen jedním kousíčkem filmu. Ale třeba nakopne někoho k tomu, aby si jednou lehl na Václavovo místo, nechal se napíchnout od krásné sestřičky, pustil si telku, pohrál si s gumovým míčkem a odjel domů s pocitem, který mu my můžeme jen závidět.