MUST HAVE - a na co se chystám po prázdninách

Nejlepší čas na "novoroční" předsevzetí je právě teď!  Nemám potřebu ani energii cokoli měnit začátkem ledna. Pro mě nový rok začíná odjakživa po letních prázdninách. Takže tohle všechno sem!:

Takhle soustředěně se tvářím, když se na mě  mluví rakousky:)...a taky, když vymýšlím seznamy toho, co nutně potřebuju... takže právě teď.

Holky, jako upřímně... vy máte, úplně vyflusaný po Vánocích, po skoro třech měsících bez slunce fakt energii na Restart?  V lednu? Jo? To jste dobrý. Já mám na podobný nápady sílu jedině nabitá sluníčkem a létem... takže po prázdninách. Ty jsou pro mě, celý život na volné noze, jediným výrazným mezníkem v čase.

A toho, co bych chtěla začít, změnit, vidět, prožít, udělat, nepodělat, pomoct,  OK...i nakoupit -  je nějak hodně. Doufám, že z toho něco stihnu. Aspoň do Vánoc. Protože pak pojedu zase do jara jen na setrvačník.
Do výčtu vybírám jen pár a hlavně nastřídačku -  ze seznamů Udělat a Nutně potřebuju:)

Hýbat se - ale už jako fakt. Konečně se mi rozsvítilo. 

- Ne, já nikdy nebudu pravidelně chodit kamkoli, kde se potěj ještě jiný lidi.
- Nebudu doma předvádět prostocviky na podlaze a válet se u toho na krovkách jak Řehoř Samsa po Proměně.
- Nebudu jednou rukou elegantně zasouvat pod postel žádnej cvičební přístroj, kterej mi po 15 minutách spálí všechen tuk na prdeli (jak tvrdíta vysolárkovaná pani v televizi)
- Nebudu ráno líně pouštět psa na zahradu sedět s kafem v županu u počítače. Ne.

Takže už 14 dní poránu obouvám svoje hnusně sportovní běžecký boty a dáváme s Bublinou šest kiláků. Zatím ostrá chůze a občas popoběhnem. Je to teď takový indiánský běh, splavený jsme obě, trvá nám to asi 55 minut a dobrá zpráva - po létě jsem měla pocit, že se mi vzadu na stehnech dělaj... víte co. Fuj... ďolíčky. UŽ TAM NENI NIC!  S váhou to teda nehýbe, ale na tu peču. Jen mě dneska vyděsil kluk, co nás na Kavkách předbíhal. Měl děsně, ale děsně svalnatý lejtka. To bych si já ale neprosila:)

Bublina a Bára - děsně sportovní:)

Kabát 

je mi sice nejlíp v kožený bundě, ale trochu si myslím, že bych už měla zdámičkovatět. Jeden podzimní ke kolenům, rovnej, klasickej, minimalistickej, černej nebo šedej nebo "vyblitej" velbloud .... by se šiknul. Dokonce se mi líbil  jeden černej v Zaře. Zepředu SUPER, zazadu HRB. A táhnul. Prostě  blbě ušitej. No, co by člověk za 3 tisíce čekal, že. Tak jdu obrazit holky návrhářky. Timurky letos zase nádherný. Třeba mi jejich kabáty nebudou tentokrát tak velký jako loni. Taky kouknu k mojí oblíbený Josefině Bakošový - už něco chystá, ...a mně většinou sedí:)

Timour et group, aktuální kolekce, www.timoure.cz

Angličtina

Nutně do kurzu a na tři měsíce. Jediný, co je na mojí angličtině pozitivní je, že se nestydim mluvit. Což u mě hraničí vysloveně s drzostí. U němčiny, kterou umím, ale už víc než deset let používám jen rekreačně, jsem začala přemýšlet a váhat. Jaký rod, slovo, předložka.... U angliny nepřemýšlím. Neni o čem. Taky mě napadlo na měsíc někam odjet...ale nedám to. Jednak by se mi stýskalo a pak představa, že by mě prdli do třídy dětí pod 35 let, je smrtelná:)  

Boty na podpatku

Ani ne tak koupit, jako v nich začít zase chodit. Nebo to úplně zapomenu. Jednou za rok ve Varech, občas nějaká premča....to je houby tréning. Jen nevim, kam. Protože když v nich vyrazím třeba po městě, tak nemyslím na nic jinýho, než že v perkách bez podpatku by se mi šlo líp. A rychlejc. Nechce jít někdo trénovat na šteklích se mnou? Líbooo!

Malá kabelka 

protože mě z těch mých narvaných tašek bolej záda, protože ji nemám, protože jsem ji právě  objevila,  novou Longchampku a udělalo  se mi úplně zle, jak moc ji nutně potřebuju... ale u nás ji ještě nemaj.... ale ona přijde! Musííí!

Práce

Té bude letos nějak dost. Ale na co se nejvíc těším a mám radost, že se rozjelo natáčení projektu Leukemie a JÁ. Dvou snímků o akutní leukemii. Jeden bude čistě edukativní a měl by připravit pacienty na všechno, s čím se na své cestě od vyslechnutí diagnózy až k uzdravení setkají. Dát jim informace o nemoci samotné, léčebných metodách, chemoterapii, transplantaci kostní dřeně a přípravě na ni, o tom, co nemoc a léčba dělá s lidským tělem, ale také duší, jak ovlivní nejen život pacienta, ale i jeho rodiny a okolí. No a ten druhý bude dokument o naší kamarádce Jitce Košínové, která je dneska dva roky po transplantaci,tenhle projekt si  vymyslela  a před třičtvrtě rokem mi brnkla, jestli by se to nedalo nějak natočit:)))  Jasně, že dalo:) Chci to dokumentovat, takže se těšte. Budu vás tím krmit nonstop!

Jitka před nemocí, během léčby a rok po transplantaci

Paříž

Po Berlíně se mi chce zase do nějakého pořádného města. Nejlíp znovu s mámou a ségrama. A protože jsem v Paříži byla jen jednou, když mi bylo 16, a koupila si tam hysterickou placku "J'ai laissé mon coeur à Paris", neb jsem opravdu měla pocit, že tam nechávám své srdce... jojo, ten pouliční malíř na Montmartru byl fakt náádhernej... tak se tam chci vrátit. Nejmladší ségru jsme tenkrát jako pojistku proti emigraci museli nechat doma. Tak bychom to měly napravit. Letos!

 

Domov

Zatímco ladíme "chalupu" ve Slavonicích, začíná se nám pražský domov naštvaně olupovat, reznout, tráva naschvál usychá, kytky ze záhonu přes léto odešly k sousedům, živej plot se rozhodl  pohřbít nás zaživa, digestoř fouká do kuchyně místo opačně a kotel začal místo teplé vody vypouštět tekutinu v barvě melty. Do toho trochu vymalovat, přestavět bývalé dětské pokoje na pokoje pro hosty.... vynosit tunu krámů a ze sběrny tříděného odpadu udělat zase garáž. Prostě ten barák postavit do latě!

Snad za rok zase vykvete...

A to není zdaleka všechno.  Pokračování příště. Mimochodem, na co se chystáte po prázdninách vy?

P.s. Za úvodní fotku děkuji naší SLAVONICE FESTové fotografce Báře Lockefeer:))))