Cukrouše z Varů si beru i na Slavonice Fest

Tyhle Vary jsem jsem jen prolítla, prosmrkala a lehce se spustila s kolouškem. Vypadal kluk, že je ještě pod zákonem... ale ukázalo se , že je jen o necelé dva roky starší než já. Takže pohoda.

Fakt jsem se těšila, jak si  ve Varech letos užiju a pak vám to všechno popíšu. Ale. Kvůli práci jsme nemohli jet dřív než ve čtvrtek a zůstat dýl než do soboty. Takže nejen žádnej opening ale ani žádné slavnostní zakončení. To je fakt jubileum. Doháje. Ale pár světlých okamžiků se našlo.

- Čtvrteční příjezd k Puppu. U vchodu fotografové. Na schodech prezident festivalu Jiří Bartoška. Dostávám uvítací pusu a jsem úplně happy. Netušila jsem, že vědí, kdy přijedeme:) Fotografové se ovšem vrhají k úplně jinému autu. Toho týpka neznám, ale prej hrál v něčem šedivým, co jsem neviděla a ani nečetla. Nějakej Jamie Dornan. Povoláním idol.

- Akreditace a jedeme do hotelu. Letos Ondra nachce šlapat pár schodů nad kostel za vřídlem do Jean De Carro, kde jsme měli léta apartmán a spoustu místa. Tak jsme v hotelu na kolonádě. Sice mám na dva dny jen pár hadrů, ale mrmlám a tvářím se, že něco taak malýho jsem v životě neviděla a hele - v minibaru maj jen Bohemku DEMI SEC. To neni hotel, to je průser! Ale OK, budu statečná.

- Jdeme na schůzku do Domku České televize. Mimochodem - skvělá kuchyně. Venku domácí hamburgery, uvnitř kafe, sladké, obložené chleby, kulajda, kachna... ups. A tam jsem ho potkala. Ondra mě s ním vyfotil a dokonce mi dovolil dotáhnout ho na Slavonice Fest. Večerníčka. Takže na našem festivalu, kde jsem se ještě na jaře zapřísahala, že nebudeme dělat nic pro děti, protože my jim na pískoviště přeci taky nelezeme, budou denně dvě padesátiminitové projekce toho nejlepšího, co nám tenhle čepičák na houpacím koni za půl století přinesl. Nešlo odolat. On je fakt takovej miloučkej:)

- Pak se přes nějaké další schůzky a večeře dokodrcáme do hotelu. Teplota je lehce nad bodem mrazu. Nic moc teplýho s sebou nemáme, tak navrsvíme, co jde, a vyrážíme na mejdan České televize. Je to super. Ale ve dvě ráno s omrzlinami třetího stupně padáme do tepla. Do Becheru. Klasika. Do pěti a spát.

- V pátek se budím. Je mi úplně všechno, jak říká Líba. Mám strašnou rýmu. A zimnici. Nepojedeme domů? Dobře vím, že ne. Ondra musí do Radiožurnálu a na schůzku kvůli  animovaným Lichožroutům.... Chtěla jsem jít do kina. Zůstávám v posteli.  Nemám nic na alergii. Žádný prášky, kterými umím tu děsnou rýmu aspoň na pár hodin zastavit. A od 23 hodin APA pátry - večírek Asociace filmových producentů. Tam musíme. To nedám. To dáš, jako vždycky..., nepochybuje Ondra. Jdeme do lékárny. Zavřená. Jdeme do Thermálu. Potkáváme holky z festivalu Finále Plzeň. A jejich kapesní lékárničku. Zkrátím to. Ve 23:00 jsem bez rýmy na značkách. :) Díky!

- V sobotu jdu pro snídaní do Domku ČT. S hotelovou na nás nepočkali. Nadrobíme jim za trest muffiny a švestkovej koláč do postele. Čtu si rozhovor s Barťákem a kromě toho, že se jako vždycky u jeho rozhovorů směju, prostě ho obdivuju. Bez něj by se možná místo báječného Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary valil Prahou nějakej hnusně tlustej Zlatej Golem. Brr.

P.s. Nic jsem letos neviděla, vlastně jsem 50. Vary proválela v posteli, ale neva. Už se těším na další:)