Vánoční příběh jednoho stromku…

Nikdy jsem nepochopila mamku, jak dokázala během pár let, vzteky vykopat pantoflí díru v komoře. A taky během jediného dne vypít flašku rumu. Po letošním chystání Vánoc už tomu rozumím - naprosto. A kdybych měla sílu, vykopu jámu a vypiju rybník. Šáňa samozřejmě!

FINAL...

Začali jsme už v sobotu. Když dítě uslo, šli jsme do sklepa. Po roce vyvrhli krabice s adventem a Roman vrčel.  Už jen z toho, co jsem potají do toho sklepa za ten rok narvala a že máme dokonce 6 banánovek ozdob.  Pro občerstvení nálady jsem ostentativně jednu vyhodila.

Bylo devět a začali jsme montovat stromek do stojanu. Samozřejmě nedržel. A já, stejně jako loni, dostala hysterický záchvat, že spadne, ještě než se ta Vopice vzbudí. Loni totiž spadnul. Těsně po Silvestru a někdy mezi druhou a třetí, co jsme se ho snažili resuscitovat, letěl z okna. I s ozdobama.

Prudila jsem, že ho má Roman blbě seřízlej.  On prudil, že ho neřezal, že ho tak koupil a že nemá dřívka, kterýma by ho do toho stojanu ukotvil, páč ty jsem mu vyhodila - já. Taky ječel, že ten stojan poletí oknem i s tím stromečkem. A taky jsme se převraceli kvůli tomu, že nestojí rovně. On na něj koukal od dveří, já od okna. Prostě patová situace.

V deset přišli naši z divadla, to už jsem byla ukňučená a Roman rudej do běla. Máma stojí mezi futrama a korunuje to slovy: „To je ale blbej stojan, já bych ho vyhodila už dávno. Tak do toho stojanu narvěte vařečky. Že si nekoupíte novej…“ No, byla to od ní podpásovka, páč  já Romanovi celou dobu tvrdila, že ten stojan je památeční - OD MAMINKY. Mám ho od malička a můj tatínek je tedy šikovnější než on, protože nám nikdá ten stromeček nespad…

Narvali jsme do stojanu postupně všechny vařečky. Nepomohlo to. Jen máme teď ve všech díru.

23.30 Roman přijíždí z Tesca, stojany nemají. Že je v Ikea vyprodáno, víme už od rána…

24.00 Jdu spát, total vyčerpaná. Stromeček má na sobě pouze svíčky. Nevěřím mu.

04.00 Vopice se budí, rostou jí zuby. Během týdne jich vyskákalo asi pět. Asi se převrátím. Do šesti se mrcasíme v ložnici, jinam nemůžem, nebylo by překvapení. Korunujeme to mlíkem a jde se spát. Tedy Ella, já ne.

V šest začínám zdobit ten pitomej strom, naštěstí je malej, jen asi metrpade a naštěstí je opřenej v rohu. Takže strojím jen tu část, která je vidět. Ještě ho víc pro sichr přimáčknu ke zdi. Moc ozdob tam nedávám, bo Roman nesnáší fialovou a to se dozvídám po několika letech, kdy máme stromeček fialovej!!!  Takže je zatím jenom zlatej. Taky roztahám po bytě asi 20 fialovejch sobů, jedno alpský městečko, který svítí a nějaký koule nasypu do pár váz. Na okno vylepím sněhový vločky pro Ellu /vydržely tam asi hodinu a už jsou v popelnici, kdo byl měl nervy, je pořád lepit zpátky a tahat tomu dítěti z huby/ a jdu nakopat ty krabice do sklepa.

V osm se Ella budí a má opravdové Vánoce!!! Ta radost nám vydrží přesně do 9.20, kdy Roman zjišťuje, že nám někdo ukradl zrcátka u auta. Škoda 42 tisíc. Plus taky cena taxíku, se kterým s Ellou objížděli krámy a sháněli nový stojan a červené ozdoby. A taky Betlémské světlo!
Ve dvanáct máme vyměněný stojan. Navařeno, naklizeno a já padám únavou.

Ale Štědrý den jsme měli opravdu krásný. Pražský hrad, Jezulátko, oběd... A cestou v Artělu /pokud milujete retro, tak tam musíte/ jsme Vopici koupili kapra. Na obhajobu, že večeříme lososa.

P.s. Ten stromeček jsem ke své spokojenosti dozdobila až o tři dny později.

P.p.s. Nikdy jsem si nemyslela, že mě může doběhnout stojan, vždycky jsem měla panickou hrůzu z elektrických svíček. U nás se odmalička strojil stromeček až na Štědrý den odpoledne. A nikdy, opravdu nikdy na první dobrou ty svíčky nefungovaly. A až když mě dokonce jednou probily a pak mi tatínek propíchnul patro v puse vidličkou, posunuli jsme ten zvyk aspoň o den dřív.
Ale mám pocit, že je to stejně moje prokletí a nikdy se strojení bez emocí neobejde. Jo, ale na Betlémské světlo jsem obzvláště pyšná! Udržela jsem ho celý Vánoce a vůbec jsme nehořeli! A že my to umíme docela často…

A jaký byly ty vaše? Vánoce?