Vánoce - jak táta "oběsil" Ježíška

Moje vzpomínka na Vánoce je z knížky, kterou jsme se ségrama sepsaly mámě předloni k sedmdesátinám. Jmenuje se Tři sestry na smetaně a vydaly jsme ji v nákladu 10 kusů. Takže je bohužel beznadějně rozebraná:) Posbíraly jsme do ní naše vzpomínky. Aby naši věděli, jaké jsme měly dětství. Doopravdy.

Hanka, Pavla, máma  a Bára, Vánoce ´77

Ne stromeček a dárky! První obraz, který mi vyplave před očima, je malý pokojíček na Pankráci, v něm my s Hankou, zavřené dveře a povolení jít maximálně na záchod. A nezastavovat se u dveří do obýváku, holky! Měla jsem pocit, že jsme v tom vězení zavřené snad celý den. Do háje, co tam ten Ježich tak dlouho dělá? A to našemu utrpení ten den ještě dlouho neměl být konec.

Holky, procházka, zavelel táta po setmění. Neee! Ale ano, půjdeme obhlídnout rozzářené stromečky za okny v okolí, lákal nás romantik. Nechtěly jsme vidět nějaké cizí svítící jehličnany, chtěly jsme, aby už sakra Ježíšek zapálil NAŠE prskavky a odevzdal dary, které měl na seznamu. Nebylo nám jasné, podle jakého nespravedlivého klíče to pachole nadělovalo, že my byly vždycky poslední na řadě. A to jsme dopisy Ježíškovi věšely na balkon hned po Mikuláši. Tak se šlo. Přidala se i máma a babička, aby Ježíska opravdu, ale opravdu nikdo nerušil. Dospělí při pohledu do rozsvícených oken hýkali sváteční radostí a my s Hankou škemraly, abychom to otočili už u Fiatservisu a nelezli až dolu ke garážím pod Armabetonem. Marně.

Výhodou našeho panelákového bytu bylo, že mezi kuchyní a obývákem nebyly dveře, takže se nadělovalo před večeří. Průchozí koupelna zaručovala dospělým po zapálení světýlek a prskavek na stromečku nenápadný přesun zpátky do předsíně, přes kterou jsme po zazvonění vtrhly do obýváku my se ségrou. Když jsme dorostly do věku končící víry v nadpřirozené bytosti typu blonďaté mimino, které obletí celý svět s pytlem darů, na chvíli nás táta převezl. Nějak se mu doneslo, že si chceme dát s Hankou bacha, kde bude v době Ježíškova zvonění. Stál  neochvějně vedle nás. Provázku vedoucího vrchem přes celý byt od stromečku koupelnou až do předsíně jsme si v tom rozčilení samozřejmě nevšimly. Které Vánoce to přesně byly, si nepamatuju, ale asi jedny z posledních pankráckých.

Pak se už slavilo v Braníku. A i tam byla jídelna spojená s obývákem, takže mezi námi a dary nestál žádnej blbej kapírek. Ten se jedl až po nadílce. A během jedné takové večeře se ukázalo, že vánoční humor by měl mít určité hranice. Ten tátův teda určitě:

Slavnostní nálada by se dala krájet, kapustnica (slovenská zelňačka) snědená, na talíři řízečky a kapírci. V tu chvíli táta upřel oči do okna na balkon a pronesl hlasem, který používají doktoři, když chtějí pacientovi sdělit závažnou diagnózu, ale moc ho při tom nevyděsit: „Proboha, holky, do drátů na střeše se asi zachytil Ježíšek!“ Zaostřily jsme i s mámou do tmy a opravdu. Z horní hrany balkonu viselo tělo v krajkových šatech, na bezvládných nožkách se houpaly střevíčky. Jen hlavu nebylo vidět, za ni se nebožátko asi zaseklo do těch drátů. Bydleli jsme v posledním patře. Nebylo pochyb. Ježíšek ten rok  donaděloval. 

Než jsme stačily ocenit vánoční show, máma vyskočila v slzách od stolu. Tohle táta fakt přehnal…. ale na druhou stranu, nepozorovaně vyrobit panáka velikosti šestiletého dítěte, zavěsit ho ze střechy na balkon a načasovat odhalení, to je docela výkon. 
Přesto nějak chápu, že tuhle kulturní adventní vložku máma nikdy neuznala jako plnohodnotný podíl na přípravě Vánoc. 

P.s. Včera jsem se vrátila z Thaiska a potřebovala se okamžitě dostat do adventní nálady. Jinak by hrozilo, že ty Vánoce letos nedám. Tak jsem se honem musela vrátit do dětství:)