 |
| Dyť jo, já na ty selfíčka nikdy nebyla... |
Byli jsme s divadlem na zájezdě. Od pondělí do pátečního rána. Dost dlouhá doba na to být offline. Takže jsme všichni furt online. Jenže Marta si zapomněla nabíječku, takže průser. Nejdřív jsem ji poslala za všema v souboru, aby se pak oklikou vrátila do pokojíčku s výrazem týraného psa, že prostě ani jedna nepasuje.
A tu jsem se asi na tři vteřiny zamyslela, což jsem vlastně vůbec neměla dělat. A povídám Martě: „Hele, tak tam vraž tu mojí, já už to takhle kdysi zkoušela a fungovalo to. /Ano, byl to tehdy notebook služební…/
Takže milá Marta šla do útoku, konektor byl menší než díra sama, ale to ji nezastavilo. Když s ním notně viklala, občas jí kontrolka v počítači blikla, že se nabíjí. Po deseti minutách nabila asi procento, takže úspěch - trochu…. Po hodině jsem zas chtěla napojit já. Jenže ouha! Jak Marta usilovně viklala, rozviklala konektor a ten mi už do mé díry nepasoval. Tak jsem se jala ho tam narvat silou. A bylo po nabíjení!!!! Nastala panika. Nemůžu být offline, celé tři dny!!!
Marta se mezitím zhroutila a běžela na náměstí v Novém Jičíně, kde jí místní prodavač doporučil za sedm stovek 10 konektorů na všechny počítače světa. Což mně přišlo jako pěkná blbost a šly jsme tam společně všichni čtyři. Jasně, že to blbost byla! Ani jeden z těch konektorů nepasoval ani do jednoho počítače. Takže ok, potřebujem počítačovou firmu.
Tu jsme našly na druhém konci náměstí v boční uličce. Malinký obchůdek a správkárna v jednom. Během pikosekundy jsme se ocitly tak v roce 2002. V ní dost možná otec se synem a my dvě s Martou. Nabíječku samozřejmě neměli ani na jeden z našich mazlíků.
Ten můj pravděpodobně ani nikdy neviděli. Tatínek, který vypadal jako ten šéf od Simpsonů, akorát neměl tu šílenou bradavici, vzal hodinářský kukátko a pinzetu a jal se v tý díře vrtat. Málem mě vomyli, páč najednou vykřikl: „Áááááá už nám něco vypadlo. Tím tu naše mise skončila a jediná sázka na jistotu bylo, sehnat jinde novou nabíječku. Ovšem s pocitem, zda bude ještě vůbec k něčemu. Mě tedy přišlo, že k ničemu.
Tak jo, odpoledne hrajeme v Ostravě. Tam přeci musí být obchod, který mi prodá nabíječku na Dell XPS 13. Chacháááááá, obtelefonovala jsem vše. Nic skladem, vše na objednávku do druhého dne. Tak ok, já se nevzdám, volám do Prahy a skoro pláču. Přes konexe mi vydají v jednom velkoobchodě jednu na maloochod.
Na pána, kterého jsem nikdy neviděla a nikdy neuvidím, si vyzvedávám někde na kraji Ostravy v halách, kde silnice mezi nimi připomíná přistávací dráhu, novou nabíječku. Originál made in China, už nesvítící, ale mám ji. Ta původní byla totiž krásně svítící.
Takže prosím vám, nikdy ale opravdu nikdy nestrkejte nic nikam, kam to nepatří. Zvláště mimo Prahu. Protože na počkání nikde nic náhradního neseženete! A taky si kupujte jen originál k originálu.
P.s. To že jsem měla na sehnání nového zdroje asi 20 minut, na přejezd z NJ do Ostravy 40 a zavolání taxíka a koupení nové 30 - se mi do textu už rozepisovat nechtělo.... Na zádech vopici jak hrom a před sebou dvoják! Den jak malovanej...
Tak to je asi to jediný vzrůšo, co se tady, Báro, stalo. Jinak furt někde hrajeme, je tu hnusně a začínáme vymejšlet, co budem hrát za 14 dní na premiéře. Tak, a teď Báro napiš, co tam ,prosím tě, celou tu dobu děláte vy!
P.s. Martě už se nikdy nedovoláš, klekla jí ta její předpotopní Nokie a učí se s nějakým chytrým dotykáčem, který se jí doma valí už několik let, páč ho nikdy nebyla schopná zprovoznit!
Žádné komentáře:
Okomentovat