Prostě jsme si to chtěli udělat jen pěkný…

Původní představa byla já, Ella, Macík a Fili v Písku - relax u bazénu… ale trochu se nám to všechno zvrtlo. Jsem sice matkou více než deset měsíců a navíc dost stará, ale… možná by stačilo jen tolik neočekávat. Protože místo slunění nastalo doslova blonďaté peklo!

Je pátek, sundám pyžamo a dneska do toho bazénu už konečně vlezu, teď přísahám. 

V první řadě musím napsat, že Macík je matkou sice méně než pět měsíců, ale o to více flexibilnější. Nelenila, narvala dítě do kočáru, zabalila tašku a vyrazila na vlak do Písku. Od toho dne stoupla v očích Romanových, protože nejen, že to dokázala sama, navíc přijela jen s jednou taškou!!! Dvakrát mi nezapomněl zopakovat, že ani kabelku neměla a taky si ji nezapomněl vyfotit, aby mi při každé naší cestě ukázal, jak se balí.
 A já vždy argumentuji tím, že hubenější lidi mají menší oblečení a proto se jim do té tašky vejde dvakrát více hadrů. A jasně, že pomastím koupit někam další větší tašku, do který to všechno narvu, je to pro mě totiž výzva. Mít jen jednu tašku.

Byla neděle a bylo dost hnusně. V pondělí bylo taky dost hnusně. Naši na Slovensku a doma dlouhý seznam, co všechno mám obstarat. Rozpis na psa, skleník, pařník, kytky za oknem, bazén, čerpadlo…  Takže to za ty tři dny dopadlo tak, že skleník jsem otevřela jednou, pařník rozbila, přežila jen jedna kytka a granule proti slimákům, bazén větrala i přes noc a na čerpadlo – na to jsem si vzpomněla až teď, když to píšu. Olivie /pes/ na dietě moc nebyla.


Bohužel jí ve stejnou hodinu jako Vopice a věřte mi, že to je fakt Sophiina volba. Komu dát dříve, řvoucímu dítěti nebo psovi, který se vám plete pod nohy? Takže jsem jí dala dříve, pak na to zapomněla a za pár minut jí dala znovu. A viděli jste už někdy psa, který vám dá najevo, že už nechce?

Naši mají barák do patra. Tři jednotky a mezi nimi 33 schodů.  Macík dole a já úplně nahoře. Veprostřed kuchyně a někde mezi tím lahvičky, Nutrilony, dudlíky, pleny, příkrmy, hračky a do toho dvě malý děti, který mají úplně jiný režim. Kdo si to pamatuje, ví, o čem mluvím. Když se zrovna nekrmil Fili, jedla Ella nebo žrala Olina. Když neječel jeden, řvala druhá nebo se na vás vyčítavě koukal pes a kopíroval kroky, protože taky přeci potřebuje pozornost.
    
Aby toho nebylo málo, tak Vopice začala mít horečky a Fili ucpanej nos. Navečer už měla 39 a já začala šílet. Ano, první vopičí horečka. Naštěstí máme v rodině doktora, tak pan primář přijel, předepsal diazepam a prohlídnul všechny včetně psa. Diazepam je pro děti na křeče, ale v tu chvíli jsem na něj byla zralá tak akorát já.

No, co vám budu psát, v pondělí jsme s Macíkem večeřely až v půl jedenáctý v noci a neptejte se mě, co jsme mezitím dělaly. Nevím. Prostě jsme jen krmily, přebalovaly, konejšily, luxovaly nosy, měřily teploty, dávaly Nurofeny, Paraleny a u toho nalítaly asi 1000 schodů omotaný chůvičkama a mobilama. Vlastně nedokážu ani ten hell pořádně vystihnout a vy, co jste to nezažili, teď budete kroutit hlavou, co jsme to za kikiny.

A to mám možná za to, že jsem si naivně představovala nás s Macíkem u bazénu se skleničkou v ruce, spokojené děti v ohrádce, které sem tam počochníme, protože si přeci vystačí samy a já s Macíkem přečteme všechny ty stohy časopisů a probereme živý mrtvý.  Ale zas to peklo má něco do sebe, protože si matky navzájem pomohou s tím, v čem jsou nejlepší. Já třeba umím skvěle luxovat nosy a Macík měřit teplotu v zadku a je přeci jedno, jakýmu dítěti to děláte. Řvou všechny. Jo a navíc:

• Nemáte čas na jídlo, hubnete, i když jíte v jedenáct v noci
• Nenakupujete, neutrácíte a lékárny se nepočítají, to není opravdový shopping
• Nemáte kocovinu, protože nemáte čas se opít, musíte jít totiž brzy spát, bo ráno vám zas začíná směna
• Nečtete, nedíváte se na zprávy, nemáte depresi z toho, kam ten svět spěje
• Nevíte, co je za den, protože každý je stejný a rozlišujete jen den a noc
• Vlastně nemáte čas na sebe vůbec
• Vlastně nemáte čas vůbec na nic

Macík odjel, nic jsme si neřekly a já měla pocit, jako když skončil pionýrák. Teď je pátek a akorát volala teta, že Ella má v krku hemofila, naštěstí hodnýho. Takže, v neděli jedu do Prahy, udělám tour de shops, zhubnu 10 kilo, nalakuju si všechny nehty, najdu v těch vlasech ofinu a v pondělí vyrazím do Varů. Přeberu festivalovou štafetu po Báře a další post bude o tom, jaký jsme byly - ve Varech.

Jo a tento post je věnován všem matkám světa. A taky naší tetě, která nám udělá výtěr v krku, kdy budu chtít a píchne injekci, kde budu chtít. Bo není čas ztrácet čas!

P.s. V Písku žije taxikář, co má sedm dětí s jednou ženou. A my ho s Macíkem známe. Vozí nás po lékárnách, nádražích a má pro ženskou hysterii pochopení. Dvě děti je pro něj jako nic, sám ty svoje už totiž nedokáže ani spočítat!