Skupina Lucie v O2 aréně: Jaká byla?

Nesnáším megakoncerty. Nesnáším davy. A jsou jen dva umělci, kvůli kterým jsem schopná, je akceptovat. Madonna a skupina Lucie. Ve středu jsem ji viděla, stála těsně pod pódiem a dvě hodiny řvala jako kráva. Taky se nablbě tvářila a naivně čekala, až se na mě Koller podívá, když ne usměje. Jasně, že vím, že mu je přes padesát a mě táhne na čtyřicet. Bože, ale zas jsem zažila ten pocit, jako když mi bylo náct! A jaký, že vlastně byl? … ten koncert.

Emotivní, civilní, milý a šla bych na něj okamžitě znovu. Najednou jsem se vrátila na střední a taky do doby, kdy do rádia Faktor volaly holky a plakaly, že se David Koller ostříhal. Pamatujete si jeho dlouhý vlasy? S každou další písničkou mi naskakovaly další a další vzpomínky.

Kvalita fotek není dobrá, bo jsem neměla čas zaostřovat. Musela jsem přeci zpívat.

Ten den bylo šílený vedro. Věděla jsem, že máme lístky na stání, ale že budu přímo pod pódiem, mě ani nenapadlo. Kupovala jsem je totiž už 13. 8. 2013 a úplně jsem na to tím předporodním stresem zapomněla.

 Lucie step by step
Na místě jsme kupodivu včas a já se dožaduji šáňa. Fronta je dlouhá, objednávám si rovnou dvě. Roman je otrávený, že mu neprodají  Redbull, je totiž unavený.

Samozřejmě se mu chce okamžitě na záchod. Ví, že jsem lehce ztratitelná, tak mě postaví na nejvíce viditelné místo v aréně.

Potupně zde stojím jako na hanbě a třímám v rukou ty dvě skleničky. Je mi strašný vedro. Rychle je do sebe klopím. Naštěstí mám na sobě volný kalhoty z Thajska, do jejichž kapes je nepozorovaně hodlám schovat. Jsem mírně nalitá.

Je osm hodin a Roman nikde. Zjišťuji, že Golden circle je někam po schodech dolů. Bojím se, že přijdeme pozdě, jsem nervózní a klopím do sebe druhou skleničku, opět si prázdnou rvu do kapes kalhot.

Po osmé přichází Roman, cítím se dost nalitě. V rukou dvě vody a kelímek Lucie. Bože, vím, že ten už do těch kalhot nepozorovaně nenarvu, vlastně nenarvu vůbec!

Konečně se dostáváme ke vchodu pod pódium. Samozřejmě nás tam s tou vodou nechtějí pustit, nemám sílu ji vypít. Vyprazdňuji kapsy od prázdných skleniček a rvu si tam ten mega kelímek.

Před pódiem náhodně potkáváme kamaráda Máru. Ptám se ho, kde má manželku. Andrejka je prý doma. Byli spolu už den před tím, ale prý tak žvanila, že rušila a musí si ten koncert užít znovu.

Lucie přichází a zní Amerika, chce se mi plakat! Mám co dělat, abych to ustála.

Detailní záběry na projekcích jsou opravdu nemilosrdné. Záhy to pocítím i já, když kamera zabere fanoušky a já vidím blonďatou pani s ofinou. 

Najednou se přede mě rve skupinka lupínků. Nesnáším chlapy v tříčtvrtečních sportovních kalhotách a teď jich tu mám hned několik. Naštěstí se umím prosadit. Bohužel se mi tam jeden tajtrlík motá celý koncert. Navíc pořád fotí a natáčí videa. Nejhorší na tom je, že je úplně mimo rytmus, což rozhazuje ten můj.

Lucie jede jednu pecku za druhou. Jen si říkám, že ten Koller by mohl víc mluvit. Taky by mohl víc chodit na naší stranu hlediště, ale nechodí. Asi je to tím, že u zábran v první lajně stojí opřený samý chlapi, který mají ty příšerný kalhoty do půl lejtek, vůbec se nehejbou a navíc si dlaní podpírají hubu a ze zadu to vypadá, že se dost nudí. Jsem tak nasr...., že mám chuť jim říct, ať jdou do…

Po dlouhý době koncert u kterýho se nenudím ani vteřinu a nechci, aby skončil.  Mám velkou potřebu si udělat selfie. Samozřejmě mi to vůbec nejde. Roman si ťuká na čelo, že jsem blondýna.

 

Koncert naštěstí moc efektů neruší, jen pár kouřů, světelných změn, projekce a ohně. Až jsem se bála, že mi ožehnou ofinu, make-up jsem stejně už neměla. Vrcholem celé show byl Koller na jezdících bubnech.

To tedy zespodu moc efektní není. Koller vypadá, jako když jede na kačerech. Pamatujete si ten kolotoč z dětství?

Efekt pro fanoušky na tribunách.

Při bubnovém sólu se David tvářil tak soustředěně, až jsem se musela smát při představě, kde všude takový grimasy používá.

Koncert končí opět Amerikou. Roman nic neslyší a huláká, že nic neslyší. Taky naříká, že ho bolí kyčle. Koulím na něj nevraživě očima, ať neprudí. Nikdy bych mu nepřiznala, že taky nic neslyším a kyčle mě bolí taky.

Rodinné selfie, vic jsem ze sebe a svého telefonu prostě nedostala.

Doma nemůžu usnout. Do dvou čumím do počítače a pouštím si Lucii. Mám v sobě takový adrenalin, že bych šla okamžitě pařit!

Ještě druhý den ráno Roman hudruje, že jsem do Kollera zamilovaná, jestli na to pubertální chování nejsem stará. V závěru řeči je v tom cítit i jistá výčitka. Prý to řekne Vopici a doufá, že ta pubertální hysterie časem opadne. Myslím, že nejvíc se ho dotklo, že kvůli němu jsem nikdy tak nevyváděla.

Na jeho obhajobu musím říci, že má trochu pravdu. Jak správně podotkl, na koncertu jsme nevypadali jako pár, který spolu má dítě.  Bylo tak šílený vedro a v tom kotli a navíc k tomu ty plameny a světelná show, jakýkoliv tělesný kontakt mě přiváděl naprosto k šílenství. Navíc, kdyby se přeci ten Koller na mě podíval...

Furt přemýšlím, že bych si koncert dala pěkně z dálky, v klidu, v Plzni. Že bych brnkla Márovi? A fakt to funguje, nic není náhoda. Odpoledne mi volá Mára se slovy, koupil jsem čtyři lístky do Plzně, pojedete? Roman nemá čas, já sháním hlídaní, Andrejka bude žvanit se mnou a navíc si k tomu v klidu budu moct něco dát.

Jo a aby to nebylo všechno tak dokonalý. Jednu reklamaci bych tu měla. Nezazpívali mi Rouháš Se Bohům!

P.s. Ještě, že mi Roman ten mega kelímek koupil. Už to totiž úplně vidím. Celý léto s mámou strávíme na zahradě u bazénu, každá v ruce ten svůj. Ona s Goťákem, já s Lucií a budem vzpomínat, jaký jsme byly. Dyť jo, od toho ten život je. Vidíme se v Plzni?