Pořádný spoďáry jsou někdy k nezaplacení!

Od dětství jsem nesnášela spoďáry. Vždycky mě  jejich nohavičky děsně škrtily. A taky mi přišlo, že občas, když se schrujou a blbě  zaříznou, udělaj dvě prdele. Tak se nikdo nemůže divit, že když jsem v devadesátých objevila tanga, zařvala jsem blahem a vyházela celej spoďáří šuplík.

V nějakém záchvatu dobrotivosti jsem tímhle kouskem prádla tenkrát obdarovala i svoje dvě mladší ségry, které mi "ty debilní spoďáry, co se zařezávaj do zadku" hodily k mé velké radosti na hlavu. A je to neuvěřitelný, ale mám ta jejich tanga dodnes. Ve Slavonicích ve skříni s pracovním oblečením, kde se z nich rázem staly spoďáry pracovní. Jako kdybych šla někdy betonovat, tak pod montérky dobrý.

Fakt jsem si myslela, že už jinej střih  kalhotek nosit nebudu. Dokud jsme nezačali jezdit do Thaiska a nezamilovali se do povalování na tradičních thaiských  váledlech. Jsou všude a když si máme vybrat bar, tak ty válecí vždycky nad sedacíma vyhrajou. Na těch váledlech se nejlíp válí v polosedě a samozřejmě s  pokrčenejma nohama. A protože je tu dost vedro a dlouhý šaty nenosim nikdy a  šortky vlastním, já chudina, jen jedny, měla jsem na vybranou. Buď se válet s nohama zkříženejma a pevně připlácnutejma k zemi, nebo bejt drsná jako jedna tetička, která vždycky, když si přičupla na nějakým málo chráněným místě, prohlásila: "Slušnej se nekouká a do sprosťáků mi nic neni.", nebo změnit spoďáry.

válení na terase

válení v obýváku

válení v baru

Zkřížený nohy jsem párkrát zkusila, ale to člověk neuhlídá, hlavně v plážovým baru, drsná nejsem, na to jsem byla vychovaná moc stydlivě. Takže to chtělo zbrusu nový bombarďáky. V podstatě ideální by byly modrý trenky na tělák, co jsme my holky v sedumdesátejch nosily na základce. A taky jsme je nosily přes spoďáry pod sukně. Ty sukně nám kluci zvedali a my, co jsme měly trenky, jsme na ty blbečky vítězoslavně pištěly: "kyš, kyš, sem pojištěná!" Trenky jsme nosily v létě přes kalhotky vlastně  furt, protože se skákala guma a to sukně lítaly až do pasu.

V těhle trenclích jsme byly pojištěné na základce... od tý doby nesnesu nic, co škrtí v tříslech

Takže jsem se rozhodla podruhý v životě "pojistit". A  byla mile překvapená, že spoďárový průmysl za tu dobu, co jsem nosila tanga, nestagnoval, vyvíjel se raketovým tempem a nabídl mi o dost víc, než  modrý trenky na tělák. Jupí. Bezešvý kaťátka (tak řiká spoďárům máma) s nohavičkou z mikrovlákna.  A můžu se povalovat celej den - což tady jinak nejde, protože kromě jídelního stolu a 4 židlí tu jiný sezení než válení  nemáme. Jo, vlastně na terase lavici. Ale na ní se taky leží.

a v těhle  jsme pojištěné teď:)

P.S. Minulý týden mě sice napadlo vzít si do restaurace pod šaty tanga, abych je, chudinky odstrčený, vyvedla taky do společnosti. V Lanta Seefood - kterou nesnášim, ale maj tam prej dobrý ryby, který nejim -  se totiž sedí na židlích. Plastovejch.  Ale když mě Zuzka upozornila, že jsem celou hospodu prošla se zadním dílem šatů elegantně zastrčeným za kabelkou, byla jsem docela ráda, že mám boxerky. A hned jsem se začala na všechny strany tvářit, že: to jsou jako šortky, vy trubky, ne... a vůbec. Slušnej se nekouká a do sprosťáků mi nic neni. Tak:)