Jak nepřibrat "po dětech" - true story

Dneska mám prudivou. Takže tohle bude  pěkně hnusnej příspěvek, za kterej mě nikdo nebude mít rád.  Protože nenaservíruju ani dietu ŽER VŠECHNO A ZHUBNEŠ  ani cvičení tipu VÁLEJ SE A SPALUJ. Vlastně žádnou dietu a žádný cvičení. Jen úplně banální rovnici.

Tohle je ale blbá fotka.... nedojídejte po nich, nikdy! (B. a T. ´90)

Dost jsem na tohle téma prskala už před lety, kdy jsem  dělala proměny se čtenářkami jednoho ženskýho on-line magazínu.  Nechápala jsem, že moje inteligentní, vtipný, sympatický kamarádky jsou stále na ocet a tyhle rozvařený knedle, který se nám do proměn hlásily, své rodiny už dávno mají.

Působily fakt strašně a jejich přihlášky začínaly vesměs stejně (a Líba mě musela mlátit přes prsty, abych je s výkřikem "Těm už nepomůže ani svěcená voda!" neházela rovnou do mailovýho koše):  Jsem maminka (1-2 děti) na mateřské, po dětech jsem přibrala, nemám na sebe vůbec čas.... Což v překladu zamenolo: peču na sebe, chodím celej den v triku s Mikymausem, sedím na prdeli nebo na písku a kromě svého jídla do sebe narvu všechno, co pacholeti upadne od pusy. Můžete mě učesat a převlíct?

Sněd jsem tátu, snim i  mámu... a jestli se mnou okamžitě někam nevyrazíš, ten kočár převrhnu! Vedle takových dětí se vyžrat fakt  nedá ( T. ´89)

Jak někdo může přibrat po dětech, já myslela, že se přibírá po žrádle?, cedila jsem mezi zuby.  Aspoň to nám vždycky říkal táta. Byl taky v tomhle dost hustej, to mám asi po něm. Jedné paciencte, která neustále  mlela, jak se snaží, ale ne a ne  zhubnout, poradil, ať jí manžel prdne na lednici zámek a každej den ji honí bičem kolem baráku, že se to poddá. Místo, aby to zkusila, tak si stěžovala:) Trubka.

Ale možná, že se v dnešní době opravdu shazuje hůř. Co já vim. Všude se jezdí autem, plíny se nevěší ale házej do odpaďáku, matky odmítaj překážkový běhy Prahou a sepisujou petice, kočárky jsou lehounký jako pírko... Jenže když není zdravotní problém, je to celý furt jen o jednoduchý rovnici příjem - výdej. Jedinej, kdo v ní dělá občas bordel, je naše vůle. Všechno ostatní jsou kecy.

Tak jestli to někomu pomůže, tady jsou důvody, proč si myslím, jsem "po dětech" nepřibrala já:

Tady důkaz, že fakt ty děti  máme (T., M., B. ´92)

- jídlo nebylo u nás nikdy středobodem vesmíru (přestože máma a babička vařily a pekly skvěle).

- o nadváze se doma nikdy nemluvilo, přesto ji mám zafixovanou jako něco nepřípustného a vím, že tohle jsem zdědila po tátovi.

- nikdy jsem nedržela diety. A nestrkala si prst do krku.

- jím jen to, co mi chutná. Tedy  především sladké, chleba, máslo, med, sýry, rajčata, saláty, brambory, těstoviny, polívky, občas maso... Nesnáším ryby. Takže všechno špatně. Jak pro koho, řikám já.

- V obou těhotenstvích jsem se vůbec nehlídala, to se tenkrát fakt nenosilo, pokaždé jsem přibrala 15 kilo. Po prvním porodu byly pryč za 3, po druhém za 5 měsíců, protože:

- děti jsem vláčela  do 4. patra bez výtahu

- na "písek" jsem je vozila z centra Prahy tramvají a autobusem na Dobešku nad Braníkem. V centru se na přelomu osmdesátých a devadesátých  nedalo vůbec dýchat.

- kamkoli se dostat bez auta s kočárkem Liberta byl sportovní výkon.  Pak nastoupila naštěstí Zekiwa. Ta se dala před barákem rozebrat, podvozek jsem vyvláčela do přízemí a tašku s dítětem do toho čtvrtýho patra. Takže denně pohyb a propocený triko.

- pořád jsem s dětma někam chodila pěšky ( od tý doby nevydržím nechodit, takže máme už třetího psa). Doma to byl s nima děsnej vopruz.

- neměli jsme prachy

- vařila jsem, ale prvních pár let se to nedalo moc jíst. Nejlepší dieta!

- nepařili jsme... skoro

- měli jsme zdrhacího čokla, za kterým jsme lítali přes půl Prahy nebo na chalupě přes les

- neměla jsem občas pud sebezáchovy, ale zase jsem měla dost pohybu. Jako když jsem vyrazila vlakem do Tater. V pátým měsíci s nelyžující mámou a příšernou alergickou rýmou na týden učit lyžovat dvouapůlletého Tadeáše. Toho kloučka (25), který si včera u babičky nedal na moučník šlehačku se slovy: "To víš, už mi to nespaluje jako dřív". Chápu.

- občas jsem se vystresovala ( a zapomněla se navečeřet) z toho, jestli mi něco vedle dětí neuteče. Neuteklo.

A tady důkaz, že ty děti máme furt:)   (B., M., O., T., ´11)

No a tak by se dalo pokračovat. Ale je to myslim jasný. Žádnej zázrak.  Příjem: nic navíc - výdej: docela dost:) That´s it!
Měla jsem děti naštěstí  brzo, takže tělo si těch těhotenství asi moc nevšimlo a milosrdně mi dovoluje vážit už 30 let  stejně. Tedy 55 kilo. Protože ví, že bych ho jinak musela přísně potrestat. Třeba zákazem máminých kynutých knedlíků s mákem, moučkovým cukrem a máslem. A to by ho fakt švihlo. Ale já bych to klidně udělala, takže bacha!

P.S. To bylo trochu z historie a teď je na řadě Líba. Ta vám brzy v přímým přenosu  popíše, jak se těhotenský kila shazujou ve třetím tisíciletí:)