Smiř se s tím, že NEMÁŠ KOULE, holčičko....

Jedeme autem...před... patnácti? lety. Něco řešíme. Jako vždycky. Nepřijde mi to výjimečný. Brzdy. Ruce na volantu. Jsem  v klidu. Jak jinak, na něco mi asi chyběj buňky.. A pak exploze! Cigareta a ... to neni šepot: "Smiř se už Báro prostě konečně s tim, že nemáš, prostě nemáš koule!!!"

Tvářim se drsně, mám pánskou košili, ale fakt je nemám, přiznávám....

Nebojte se, to nebude žádná hlubokomyslná dumka. Půjde překvapivě zase jen o hadry. My když s Líbou něco nutně potřebujeme, víme co, ale nikde to neni, tak se z nás stanou vlci lovci ....jako v sobotu mezi módníma přehlídkama na Designbloku. Odskočily jsem si na pop up shop do Kafkova domu a zjistily, že: nemáme co na sebe,  že se nám v tom vydýchaným vzduchu  nic zkoušet nechce, a že to, co jsme najednou obě nutně začaly potřebovat, tam stejně nemaj. My jsme zatoužily po košilích. Jako pánskejch, jako dlouhejch jako šatovejch. Jasný?

Takže jsme rovnou škrtly jednu přehlídku (stejně to byl samej kožich) a letěly do háemka. Do pánskýho. Nevěřícně na nás zírali, když jsme si do pánských kabinek narvaly štosy  košil a začaly zkoušet. A mezitím v  punčocháčích a nedopnutejch košilích vybíhaly mezi regály a muže a měnily a hledaly a syslily a dost u toho pištěly. A pak jsme ji našly. Tuhle. Úzkou, v prodloužený dýlce, šedivou s velkou příměsí hedvábí. Ohrnuly jsme jí rukávy a zamilovaly jsme se obě na první pohled. Jen nám bylo jako divný, že tohle si oblíkne  někdo, na koho neřvou, že nemá koule...

Bez filtrů je to sice o dost míň soft&beauty, ale aspoň barvy našich pánských košil sedí:)

Tak jsme se zeptaly kluků vedle v kabince, kam že  tohle nosej.A oni, že tohle teda fakt nikam. Ani prodavač nás nepotěšil. Je to prý z nějaké extravagantní řady a za tři měsíce, co jim tam visí, si nikdo nekoupil ani jednu. Chudinku. Tak my s Líbou bacily rovnou dvě. A já ještě tu neuvěřitelnou modrou, kterou měli jen XL a jsem v ní jak ve stanu, ale krásným. Miluju H&M... pánský. Přestože nemám koule... i když na to divadlo, co jsme jim tam předvedly, si myslím, že je trochu koulí potřeba.... Takže!!!

Takže my se letos na podzim pánským oblečením NEINSPIRUJEME, my si ho rovonou KUPUJEME. Ještě tam mám vyhlídnutej svetr. Chlupatej. Ten prej taky nikdo nechce. A k tomu výstupu tenkrát chci jen dodat, ano, přiznávám. Ženské zbraně neovládám, protože mě nebavěj. I když vím, že nemám koule, pořád radši tasím mečík než bych házela na zem plíny, aby se do nich zamotala koňům kopyta. Když mě rodiče devět měsíců mého břišního života oslovovali něžně Petříčku, tak se nikdo nemůže divit.

Ale hodné, křehké, zasněné  Šípkové Růženky, to taky občas dáme, to my umíme, to se fakt nebojte:) Protože samozřejmě naše heslo se nemění ani v pánských košilích: "Ke kadeřnici, osvěžit se, mám tolik věcí na práci..."

Bára