Přestávám si holit nohy - jsem pejskař, kdo je víc

Důvody, proč jsem si pořídila na  jaře psa, jsem už tady přiznala. Až na jeden. Dost podstatnej. Doufala jsem, že mě bude elegantně doprovázet do města a tam tiše zdobit. Že si z ní udělám takovou kabelku Kelly nebo Birkinku. Kam vlezu, tam si jí s obdivem všimnou, kam jí odložím, tam zůstane ležet a bude netečně přitahovat pozornost. Nějak  jsem prostě  přehlídla, že Bublina neni čivava a já nejsem Paris Hilton.

Vzdávám high-life - s timhle psem v náručí se dost blbě šopuje a na šáňo bych potřebovala třetí ruku...

Můj pes si myslí, že já jsem na světě ze tří zásadních  důvodů: abych ho krmila, venčila a drbala. A šišlavým hlasem u toho  dementně pištěla: "noo, tííí sííí ale šiikoovnáá"  Nejsem v tom sama. Podobných magorů běhá okolo víc. Ale nevadí. Aspoń člověk nevyjde ze cviku a bude odolnej až přijdou... vnoučata:)

Co mě už Bublina naučila:

- Nechodit s ní  do města, protože město ONA fakt nemá ráda. A už mi to sakra řikala mockrát!

- Chodit s ní do lesa, protože les ONA  ráda má.

- Nakupovat bílý hary, maximálně bíločernej melír. Jen blázen si pořídí psa jiný barvy než má šatník. Brzo udělám Giveaway svý černý garderoby. (Napsala bych výprodej, ale jsme teď blogerky, tak musíme používat hustý blogerský výrazy:)

- Zrušit uklízečku. Luxovat je teď třeba obden, pelichám nonstop, Báro.

- Je zbytečný se tvářit, že jsem si ráno holila nohy. Podle délky a barvy ochlupení (viz foto:) si připadám jak biožena po přechodu. Posledního půl roku je možná zbytečný si ty nohy holit vůbec. Horší to bejt už nemůže....doufám.

- Vyměknout a vyměnit drahý ale "nechutný" granule, po kterých kaká jako dáma a vůbec se chová decentně,  za levnější český, který miluje, kadí po nich jako vlčák a energie má jak papiňák před výbuchem.

- Kupovat ty SILNĚJŠÍ mikrotenový pytlíky na svačinu. Protože když se pužívají na sběr psích hovínek (ta zdrobnělina na to teda úpně nesedí...), fakt by se neměly protrhrnout.

- Udělat z holinek MUST HAVE obuv roku. Protože zatímco do těch pytlíků sbírám "naše" bobky, ty cizí nosím domů na botech. 

- Když se na ni se zalíbením dívám, jak se v dálce rozkošnicky válí v trávě, neválí se v trávě, ale v: srnčím hovně, shnilým ježkovi nebo aspoň sušený žížale.

- Když ji koupu, vím, že prvních pět minut přemýšlí o sebevraždě a pak hned pomstychtivě o tom, kde najít nejbližší sajrajt. Většinou se jí ho povede  vetřít do ještě vlhkýho kožichu hned na zahradě.  

- Je marný jí říkat, že mi je blbě a nechci jít ven. Okamžitě začne vypadat týraně a vůbec mi dávat najevo, že ji teda asi zachraňovali zbytečně, že ji na tom Slovensku snad radši měli milosrdně uspat, když jsem takovej hnusnej usmrkanej sobec.

 
- Když se oblíkám pomalu, štěká pod schodama, ať pohnu. Já zrychlím.

- Když čenichá a vleče se za mnou jak smrad, ječím na  ni, ať pohne. Ona čenichá dál.

- Když už ječím jak pominutá, takže si mě kdekdo všimne, přiřítí se neuvěřitelnou rychlostí a zabrzdí ukázkově u nohy. Přihlížející mě maj za hysterickou krávu ovšem s dokonale vycvičeným psem.

- Říkat: Šerloček (Beník, Montík, Bobeš...) je ale mooc hezký a šikovný. To bych o těch nevychovanejch cizích spratcích, co brali klukům na písku bábovky, v životě neřekla.

- Přivedla mě i k alternativní medicíně. Když rozmlátily dveře děti, dostaly na prdel, když je rozškrábala Bublina, dostala jednu lahvičku speciálně namíchaných Bachových kapek na zvládání separační úzkosti a jednu "Krizových" pro stav nouze. "A když vás tak poslouchám, pani Trojanová, vy si je  kapejte taky, budete  o dost klidnější", poradila mi pani kapková. Zabraly.

- Začala jsem mluvit v množným čísle ( vypouštim z pusy hrůzy typu: jdeme papat,  my ale strašně pelicháme, že my jsme ještě nekakali...)

- Začala jsem nosit oblečení "na ven" (musim se držet zuby nehty, abych si nepořídila trekový sandály, ty neuvěřitelně hnusný kalhoty se záplatama a batoh)

- Klidně jdu na procházku nenalíčená (dřív ani se smetím)

- Nejpoužívanejší aplikace v mobilu je ta, která počítá, jestli už je čokl dost vyvenčenej

- Půl roku už jezdim na zadním sedadle. Vepředu se rozvaluje Bublina, protože vzadu blinká, nemá to tam ráda a přece ji nebudu cpát furt Kinedrylem. To si ho radši občas švihnu sama.

A když přijdu z večírku, podívá se na mě, pak asi na hodiny, něco si v duchu propočítá a až pak se rozhodne, kde bude spát. Protože  ona vždycky přesně pozná, jestli ji z tý postele vyrazim, nebo se tam bude moct rozvalovat do rána. Když jsme ovšem celý večer spořádaně  doma u bedny, tak to vopice jedna vůbec ani zkouší.

Ale hlavně nás naučila, abychom ji s láskou krmili, venčili a drbali.  Je fakt moooc šiiikovnááá:)

P.s. Jak k nám Bublina z dalekého Slovenska přišla, si můžete přečíst TADY.

Úvodní foto: ježišmamispěchám Mates