Naše babka mě strašila ještě rok po smrti, kdo straší vás?

Já na sebe povím i to, co nevím. A tak jsem do listopadového čísla JOY práskla naší babku, jak mě pronásledovala ještě rok po smrti. V příspěvku si můžete přečíst celou story, bo se do časáku nevešla. A myslím, že takový Štědrý den jste nezažili :)

Aktuální vydání JOY: Na fotce jsem ani ne měsic po porodu. Šéfredaktorka Terezka je super žena a má super rady. Například po porodu se rozhodně foťte jen s dítětem v náručí, opravdu vám to ubere pár kil. Škoda jen, že Vopice nemá metr na metr.

Takže asi takhle, když jsem jela ani ne s měsíční Ellou na focení, byla jsem total ve smyku a byla to pro mě fakt výzva. Hlavně z toho, že se budu muset svlíkat před cizíma lidma, nevejdu se do žádných vypůjčených hadrů, Ella bude celou dobu řvát a já neobuju ani jedny boty a budu z toho všeho rudá až na pr....

Ve finále to byla asi i dost sranda, protože na videu, co visí na JOY FCB profilu se furt směju, já si tedy nic nepamatuju, v tom je to šestinedělí fakt super. Taky v tom videu můžete vidět, že mám špeky i na zádech. Pro škodolibé, vím o tom a už na nich makám! Po shlédnutí jsem jim vyhlásila válku. Ví už to i dietoložka a teď i vy. Mimochodem, už jste byli na hrobech? Já už jo! A Vopice byla s náma, musela jsem ji přeci všem ukázat. Rodina má totiž držet pohromadě!

Byla u mě Bára, tak jsem ji ukazovala sebe a taky Aňu, ta zas je v listopadový Elle. Samozřejmě, že jsme ji pomlouvaly, jak dobře vypadá po porodu a že je to mrcha hubená. Ale my si to můžem dovolit, protože jsme ji to rovnou na sebe práskly. Ale všimněte si, my k šánu už jen zeleninu! Ten dip je z prošlýho jogurtu, nic jinýho jsem doma neměla. Ale Bára je super žena, ta umí uvařit ze všeho!

Babička za mnou chodila ještě rok po smrti… 

V lednu to budou čtyři roky, co nás opustila naše milovaná babička, matka mojí maminky. Nejstarší Libuše našeho rodu. To jméno je jako rodinný poklad. Tetička z Ameriky byla totiž taky Libuše, sestra mého dědy taktéž, moje maminka je, a tak jsem logicky musela být i já.
I když u mě už to byla vlastně náhoda, táta chtěl Jitku a to zas nechtěla máma. Takže ještě po narození jsem neměla jméno a osud tomu chtěl, že porodní asistentka se jmenovala taky Libuše. I mě v posledním měsíci těhotenství napadalo, zda bych neměla naši Ellu vyměnit za Libušku….

Ale zpět k babičce. Naše babka /to není hanlivé, tak se v Jižních čechách někdy babičkám říká/ byla čupr babka, vždy vzorně upravená, nikdy jste ji neviděli bez rudé pusy, dokonalého účesu a absolutně sladěného outfitu.

foto: Daniel Kaifer

V 73 si nechala vytetovat obočí a v 75 si pořídila umělé nehty. Za svůj život prodělala dost ne zrovna banálních nemocí: od rakoviny, prasklé páteře, aneurysma až po několikanásobnou žilní trombózu. A právě s tou se léčila poslední rok svého života v Praze, a protože jediná z naší rodiny zde žiju, logicky jsem to byla já, kdo ji „servisoval“ a tak se náš vztah o to více utužil.
Žilní operaci jsme zdárně zvládli, na podzim a Vánoce byla doma, ale přidaly se další komplikace. Po Novém roce chtěla do nemocnice a 20. ledna zemřela. Dokonce jsem to byla já, kdo s ní naposledy mluvil…

Asi to tak pánbůh chtěl. Tu noc, co zemřela, její dceři /mojí tetě/ zazvonil budík přesně ve chvíli její poslední hodinky. Budík se jí prostě sám „splašil“ a tak se milá teta vypravila už v půl třetí do práce a vůbec jí nedošlo, že je něco špatně. Vždyť v lednu je venku tma skoro pořád.

Po její smrti jsem nechtěla být sama doma, povolala jsem si kamarády a do jara se u mě střídali. Doslova jsem se sama v noci bála, bylo mi to nepříjemné, stále jsem ji okolo sebe cítila a měla k tomu důvod. Protože hned první noc po její smrti, kdy ke mně dorazil rovnou z představení můj velmi dobrý kamarád Dan, jsme seděli v kuchyni, popíjeli a kouřili. Najednou, než jsem stačila cokoliv říci, mi Dan povídá: "Cítíš tu vůni?"
Kuchyní „prošel“ závan velmi příjemné svěží vůně, jako když je po bouřce… Jak náhle jsme ji v té zakouřené místnosti ucítili, tak náhle zmizela. Podívala jsem se na hodiny a v tu chvíli to bylo přesně 24 hodin po její smrti. Možná by se hodilonapsat, že naše babka milovala parfémy a jeden spotřebovala za měsíc. Takže to fakt nemohla být náhoda.

A tak to bylo celý rok, stále jsem měla pocit, že ji mám „v zádech“. Koneckonců, tak to měla i moje maminka, babka s námi totiž bydlela v rodinném domku, kde měla svůj vlastní byt. Do něj jsem ale velmi nerada chodila, a když náhodou mamka nechtěla umýt v rámci vánočního úklidu okna a vyměnit záclony, okamžitě to od babky schytala. Dveře práskaly, záclony se samy odhrnovaly…

Ale jednoho dne jsem si řekla dost, babi už musíš jít, už nás tu diriguješ skoro rok a to nejde, nemáš klid ani ty, ani my. Ten den nezapomenu nikdy, bylo 18. prosince a já šla k Ivě. Iva je žena, o které ze srandy říkám, že mi rovná čakry.

Tak ji o té své babce vyprávím a ona, že se na ní zkusíme napojit. Toho jsem se samozřejmě strašně bála, protože zblblá z těch všech filmů, jsem s hrůzou v očích čekala, že vstoupí do dveří a dá mi rovnou pár facek, co tady blbnu. Nic takového se samozřejmě nestalo, ale opět tu byla ta zvláštní energie, babička opravdu přišla…. A přes Ivu mi řekla, ať se nebojím, že všechno dobře dopadne a že se s ní máme na Štědrý den rozloučit a ona že odejde….

Stačí, když si prý pustíme její oblíbenou písničku, zapálíme svíčku, necháme dohořet, zavzpomínáme si na ní a že odejde. A protože naše babi nebyla žádný troškař, vůbec jsem nebyla překvapená, když mi ještě Iva druhý den volala, že babi nechce obyčejnou „čajovku“.

Dost mi ale vrtalo hlavou, jak tohle tý svý mámě řeknu a vysvětlím, že musíme udělat rozlučkový mejdan a pak že bude klid. Co na to táta? A strejda doktor mi rovnou předepíše nějaký antidepresiva, protože u nás se na Štědrý den schází celá rodina. A taky, která je babky nejoblíbenější písnička? Historku zkrátím, jasně že jsme to všechno zrealizovali! O to více jsme se u toho nasmáli, protože babi milovala nejvíce Kučerovce a po pár skleničkách byl její nejoblíbenější song Kukurukuku a to si pouštět na Štědrý den je fakt trochu bizarní!

Maminka na půdě vyhrabala desku, pustili jsme ji na gramofonu, a co byste řekli? Hned po skončení písničky, na kterou i brácha po xletech tancoval, sama vypadla jehla a gramec přestal hrát. Svíčku jsme poctivě nechali dohořet a babička byla konečně spokojená a odešla…
Od té doby už je s námi jen v našich srdcích a naší mysli. Mimochodem, teď mě napadá, že když před mnoha lety, její manžel umřel hlady /přišel do kuchyně, řekl, že má hlad, padnul a byl mrtvej/, tak se nám na jeho karu, ztratil tác s chlebíčkama. Ty on měl totiž nejradši, ale to zas už je jiná historka…