Jak to vidím já: Těhotenství týden po týdnu

Vlastně ani nevím, proč vám chci psát nejzásadnější momenty 40. týdnů mého těhotenství a nulové přípravy na mateřství.  A jo - asi proto, aby všechny zrovna těhotný věděly, že to fakt může být vopruz, ale ať to moc neřeší, nejsou v tom samy. A že cizí neštěstí přeci potěší! Jo a slibuju, že tím končím s touto kapitolou mého života na tomto blogu!

Hlavní zásada celého těhoteství: Obrátit nepříjemné ve prospěch příjemného. Za tu dobu jsem si pořídila nejvíce parfémů. Momentálně jich mám 14!

18.12.2012 jsem (jen tak mimochodem) večer zjistila, že jsem těhotná. Vyčerpaná po premiéře v divadle a skoro naštvaně Romanovi oznámila, měl zrovna narozeniny. Až teď mi došlo, že to mohl být príma narozeninový dárek, kdybych si to byla uvědomila!

1. trimestr se zas tak moc nedělo. Do 12 týdne to bylo každý den stejný. 7.00 až 9.00 dopoledne na omdlení, 17.00 až 20.00 na zvracení. Mezitím únava, jedny hory v Rakousku a jedny antibiotika. Jo a podle UZ by to mohla být holka. Zatím pracovní název Vopice. V té době nikdo nevěděl, že jí to zůstane a po porodu se stane šéfkou celého vopičího pavilonu.

Prakticky nejím nic jiného než pomelo, zelený jablka, gothaj s cibulí a octem, nanuky Míša a Vopičí bonbóny /což jsou lentilky M&M/ . Abych moc netloustla, počítám si jich 15 na večer. Občas se mi povede, že 3 vrátím do pytlíku, to jsem pak na sebe moc pyšná.

16. týden: Odběr plodové vody. Mě to tedy bolelo a jestli doktoři říkaj, že to je jako odběr krve, tak by se do toho břicha měli taky píchnout, ať ví, co mluví!

17. týden: Bude to TA Vopice. Roman chtěl Emu, já chtěla Bertu nebo Grétu, to mi zatrh, tak už jsem nic nevymýšlela. Shodli jsme se na Tereze nebo Elle. Trvalo nám to asi minutu, bo prohlížení a hledání jmen nás nebavilo.

18. týden: Návštěva u kamarádky po šestinedělí - jejím. Při pohledu na řvoucí dítě a matku mi začlo docházet, že mateřství není žádná sranda. Po dvou hodinách jsme se rychle rozloučili a rychle ujížděli domů. Začínala jsem si uvědomovat, že jsem si neuvědomovala, že to asi bude fakt záhul!

19. týden: První reálné vopičí kopání.

22. týden: Chrápala jsem ve Státní opeře, nahlas!

23. týden: Se Sklepem na lázeňské šňůře - byli jsme vykázáni z veřejného bazénu. Začínám cítit, že se už neunesu. A to ještě netuším, že mě čeká dalších 15,5 kilo navíc!

27. týden: Se Sklepem na Moravě. Neobjevila jsem žádný obchod, kde bych si mohla něco koupit. Tak jsem aspoň vykoupila všechny bílá bodíčka bez ohledu na velikost v dětském sekáči ve Znojmě. Začala jsem tedy nakupovat pro Vopici!

29. týden: Se Sklepem na šňůře v Jižních Čechách. Už mě zmáhá spaní mimo domov. Kradu polštáře z cizích pokojů a různě se s nimi podkládám.

30. týden: Vopice kope tak, že je to až vidět! 

31. týden: První ne-dokonalá párty a taky doma Romana nutím stahovat písničky. … jedno pádlo, druhý pádlo, kajak ve vodě a taky Brontosaury… K tomu snad není potřeba žádný komentář!

32. týden: Hysterický pláč u doktorky, že už mě to těhotenství nebaví! Ať to nějak vyřeší!

To fotila Beáta. Beátu mám moc ráda, protože má super blog - http://fashionpicanteria.blogspot.cz/, krásně fotí a ještě k tomu chodí na DAMU jako jsem chodila já! 

33. týden: Proměna v paní Kadrnožkovou do časopisu Betynka a ucpala jsem totálně záchod. Chtěla jsem si ušetřit práci a vyčistila ho vlhčenejma ubrouskama. Už vím, že do mísy nepatří!

34. týden: Na otočku filmový festival ve Varech. Poprvé pociťuji, že má těhotenství nějakou výhodu. Pustí mě do sálu jako první, stejně ale usnu. A taky měním názor na fotbalisty. Seznamuji se s Patrikem Bergerem, ale nevím, kdo to je. S úsměvem přejde moji impertinenci, že fotbal je ještě horší sport než hokej. Strašně mi otékají nohy a mocně mu to ukazuji. Otékám vlastně celá!

35. týden: Prasklo prkýnko na záchodě. Ale tak, že to jsem v životě neviděla. Chtěla jsem ho vyfotit, ale Roman mi to zakázal, jeho kolegyně zrovna objevily náš blog. Jo a taky jsem naposledy stála na jevišti s Vopicí v břiše!

36. týden: Přijímám jen ledový červený melouny, šumavu s máslem a kofolu. Kontrola na ultrazvuku, který se má běžně dělat ve 30. týdnu. Od blonďatý doktorky dostávám sprcung  a málem jí říkám /stejně jako Bára jiné před lety/: "Krávo. Nemůžu za to, že mě za tebou dřív neposlali." Naštěstí mě krotí mateřské pudy.  Vopice má 2,6 kg s plodovou vodou 3,5. Tak to prý mám jistotu, že tyhle v porodnici rozhodně nechám! Super, už teď mám 25 nahoře, takže ta info mě fakt potěší!

Nemůžu sama se sebou vydržet. Je mi všechno! Takže beru prášky na kdeco a na kardiologii mi řekli, že tak mladý srdce dlouho neviděli. Na to jsem paní doktorce řekla, že to je tím, že tam chodí jen samý starý a nemocný. Mou domněnku mi potvrdila!

37. týden u Apolináře v ordinaci se dožaduji porodu. "Pane doktore, tak co? … Tak nic…. Ach jo, já už nemůžu, to je horší než práce v dolech… Ale není, a hlavně, to jste si měla rozmyslet dřív, teď už je na to trochu pozdě!"

Zhroutil se mi svět, můj porodník jede na 14 dnů na dovolenou, doporučený pediatr odešel do důchodu, nemůžu najít rodný list, nemám nic nachystanýho pro Vopici, dodavatel na kočárek nebere telefon a venku se chystají čtyřicítky!

38. týden: Neexistuji nic mezi nasraností, pláčem, hysterickým smíchem, který pozvolna přechází opět v pláč! 
Pohádali jsme se na matrice před státní úřednicí ohledně jména, měla jsem pocit, že jsme podcenili výběr. Poprvé jsem uviděla tlustou knihu o jménech plnou jmen. Ale paní mě uklidnila, že když se mi to jméno k ní nebude líbit, že ji můžu dát druhý.

39. týden: Ladím výbavu. Hledám na internetu, kde mají nejlevnější kočár, co jsem si nakonec vyhlídla a modlím se, ať není na objednávku. Je, ale paní z obchodu zařídila zázrak. V Malvíkovi strávíme 3 hodiny a vybereme to nejdůležitější. Naštěstí máme štěstí na prodavačku, má pochopení pro můj specifický vyběr. Jen žádné pičičandy na všem, to nesnáším.

Dostávám důležitou radu ohledně vopičince od Bébi - a to, že dost toho budu mít, až naplním komodu, co mi půjčila. Tak tu naplněnou mám! Ale neptejte se mě čím!
Označuji napůjčované oblečení, ale než končím, stejně nevím, komu co patří. Bébi mi píše seznam, co koupit v lékárně. Na otázku nač všechny ty věci - dostávám odpověď, že jestli jí bude bolet břicho jako její kluky, tak tohle všechno budu potřebovat,  jinak Vopice letí voknem. Měla pravdu!

Vopice mě učí trpělivosti. Původně jsem se těšila na zátěžový test, který prokáže, zda už se může rodit. Bohužel mu předcházel šílený řev z porodního sálu a můj výhled na čerstvě zašívanou frndu rodičky z boxu naproti. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se ještě nutně potřebuji vykoupat v bazénu, projet kabrioletem, užít si sama se sebou, vypít aspoň litr vína /ne najednou, ale postupně/, takže jsem na oslavu toho, že Vopice chce být ještě v pokojíčku, sežrala 20 dkg vlašáku a 2 rohlíky na stojáka ve vrátnici Apolináře, ještě než stačil taxík dorazit!

40. týden: Prozřetelně stíhám ještě 4 večírky! Vím, že si pak už nic neužiju! 
Nastávající babička se mnou po telefonu řeší, co Vopici k Vánocům. Nechci jí dát žádný tipy, páč Vopice i v břiše všechno slyší a neměla by žádný překvapení. Tak to proberem mailem.

41. týden: Opět zátěžový test, opět nic. Vopice je tam zapečená. Příšerně mě kope do žeber, nedá se to vydržet. Zoufalstvím jsem zhubla 1 kilo! Den před porodem se uklidňuji nákupy ve Šterboholích. Nakupuji už i vánoční dárky!

24.8. 2013 rodím císařským řezem. Od patnácti mám hrůzu  z porodu, ale porod císařem je brnkačka! Vrtání zubů je daleko horší. Kdybych byla celebrita a nepřibrala 30 kilo, pořídím si klidně dalších x dětí.
První měsíc po porodu je naprostý peklo, nebo očistec? Každopádně, teď už je to ráj. I za cenu toho, že mám drahý ručně šitý polštáře z Toskánska poblitý, spím čtyři hodiny denně a hlavu si meju jednou týdně.

Mimochodem, nejlepší ubrousky ever! Od Biodermy mám více oblíbených kousků, ale o tom až jindy :)

Stále mám placentu na mozku, nic si nepamatuju a tak mám sešit na Vopici: kdy kakala, kdy pila, kdy dostala kapky… Za těch šest neděl jsem se naučila si zapisovat vše. Právě jsem se přistihla, že jsem si do svého diáře poctivě zapsala, kdy jsem kakala já! Teď na to koukam, za poslední týden jen 2x – to musím zlepšit!

Bára byla u mě na návštěvě a málem se smíchy převrátila z mého cvičícího koutku! Taky jsem si říkala, že tohle už je moc! Nejenže to vypadá jako zašlá sláva, je vidět, že se tady fakt nic neděje a k tomu všemu to připomíná koutek "tiše vzpomínáme, odpočívej v pokoji". Na té fotce je Roman, když byl malej. A to má za to, že mi sem furt stěhuje ty kytky, protože prý přes ně nevidí na televizi. 

Líba