Statistika ohleduplnosti Pražských občanů

Když vám nic není, nic vás nebolí, necítíte únavu, neomdlíváte, nemáte oteklé všechno, či nejste prostě jen "mažoretka" - asi si toho nevšimnete, respektive to neřešíte. Jenže já měla těhotenství vopruz jako blázen, takže jsem se rozhodla o malý soukromý průzkum, jak moc jsem pro ostatní zajímavá a jak moc stojím ostatním za to, aby mě pustili v MHD sednout.

Zhruba od 25. týdne jsem si začala dělat poznámky o každé jízdě. To už jsem fakt měla jistotu, že je na mě vidět, že jsem těhotná a né tlustá. Prakticky jsem vypadala, že porodím každým dnem a dvojčata k tomu. A zásadně jsem se začala vyhýbat dopravní špičce!

Po Praze se pohybuji pouze MHD nebo taxíkem. Je pravda, že už asi 10 let žvaním o tom, že si konečně pořídím auto a začnu řídit. Taky jsem si několik lét dělala kondiční jízdy, ale pak vždycky náhle přišel podzim a já zas nákup auta odložila. Taky jsem nikdy nevěděla, jaké auto vlastně chci. A taky jsem chtěla být ekologická. Ale upřímně, s... na ekologii!

A s... na ní proto, že si teď i já více všímám žen s kočárkama, jak se rvou v těch tramvajích o každý centimetr. Možná mám prostě jen nevýhodu, že „moje“ tramvaj je ta s číslem 22, ale na jaře si to auto už opravdu koupím! Jednak se nebudu muset doprošovat o pomoc do/z vozu, o místo ve voze a imaginárně zadržovat dech za své dítě, aby nedýchalo všechny ty bacily, které já už ve své hysterii i vidím. Protože se to tam prostě nedá vyvětrat.

A celé jsem si to uvědomila už v průběhu těhotenství, kdy jsem měla chvíle, které bych raději neměla. Kdy banální jízda tramvají se může změnit v noční můru. Ale co jízda 2v1, ta je na pár měsíců, za to jízda s kočárkem, ta je na několik let!

Vlastně se už nedivím všem těm mažoretkám, že se z nich stávají dračice se zbraní v ruce k tomu. Pro neznalé: mažoretka je žena v letech s holí, holemi či pojízdným vozíkem v ruce. A pokud jezdíte pravidelně MHD, zjistíte, že se jich „rodí“ čím dál víc!

Všem zaměstnancům Dopravního podniku bych vrazila do ruky kočár, či zasádrovala nohu od země až k zadku a poslala je na měsíční andrenalinovou kůru s názvem „Dopravuji se do práce - načas přesně - MHD s minimálně jedním přestupem a délkou trvání 30 min.“

Pro boha, jak budeme jezdit za 20 let? To už tam nebude ani jedna sedačka a i ty tyče zmizí, aby nám nezabíraly místo a narvalo se nás tam ještě víc? No, na jedné straně řešíme úspory, ale co ohleduplnost? Úcta ke stáří? No, konečně posuďte sami:

Poctivě jsem si zapisovala každou jízdu tramvají, metrem nebo autobusem. Kdy bylo volno, kdy mě pustil někdo sednout a naopak nepustil. Nesmím zapomenout napsat, že jsem nejezdila ve špičce a každý den. Protože mám naštěstí práci, kdy si mohu určovat přesuny já a ne moje pracovní doba. To si troufám říci, že by jinak dopadlo daleko hůře!  Využívala jsem převážně tramvaj 22, 24,10,16, metro C, bus 136 a 175.
Z celkového počtu jízd, kolik těhotných žen má šanci na svou židličku?

Tak tady to je:

Tabulku a graf mi za vteřinu vysmrkla/jak Bára říká/ Alenka, moje chytřejší kamarádka. Já bych to mastila půl dne, tak jsem jí rovnou poprosila a hrdě se k tomu přiznám. Ona totiž umí všechny tabulky světa a je specialistkou na kontingenční tabulky, dokonce to v Microsoftu i vyučovala a dokonce i v angličtině. Kdybyste je potřebovali umět, taky vás je naučí.

A tedy závěr, pokud jste těhotná:
Jezděte tramvají, tam je největší šance, že vás někdo pustí sednout. Naopak jste nejvíce ukradená těm z metra a je nejmenší pravděpodobnost, že vás někdo pustí sednout!

Největší ingoranti jsou puberťáci, chlapi okolo třicítky a školní smradi s tatínkama. Naopak vás vždycky pustí sednout pani ve věku vaší maminky, čerstvé matky, cizinci a chlapi nad padesát, ale jen ti, které to naučila zase jejich maminka. 
Zde neplatí pravidlo - čím vyšší vždělání - tím větší ohleduplnost. Nad jedním kravaťákem jsem stála dobře 10 minut a naopak jeden instalatér zařval po jedné minutě na celou narvanou tramvaj, zda by nastávající matku nemohl někdo pustit sednout!

Jo a hot news posledních pár dnů:
Definitivně jsem uklidila z nočního stolku všechny knížky a nahradila je rektální rourkou, Sab Simplexem, plenou, krémem Pupík a fenyklovým čajem. Občas se mezi tím vším válí dětský fusekle a prázdný lahvičky od mlíka. Roman mi nadává, že jsem bordelář, ale když má službu on, vypadá to na jeho půlce stejně! Jo a taky jsem zjistila, že dokážu spát na víčku od dětské lahve a vůbec mi to nevadí. Poblitý pleny zamotaný do peřiny a mého kdysi stylového přehozu, co se pere jen ručně, už neřeším.

Martě dneska vytrhli zub a doktor ji doporučil, ať se nad sebou nebo možná nad tím vytrhlým zubem zamyslí /jsem zapomněla, nad čím se má vlastně zamyslet/, že to něco znamená. Takže tady si přečtěte, co to znamená, když vás bolí nějaký zub a co prozrazuje váš úsměv. To jsem tedy taky nevěděla!

Jo a naše Ella už je modelkou a tento týden jí bude měsíc. Dneska jsme byly spolu na focení, protože jsem vyžvanila do éteru historku o naší mrtvé babce, která nás ještě rok po smrti strašila a potřebovali k tomu i mojí fotku. Vopice byla moc hodná a vůbec neplakala.  Bohužel, jako modelka zatím jen slouží k zakrytí mého velkého všeho.  Poprvé jsem zalitovala, že nemá aspoň metr na výšku, zakryla by toho více!
Ale aspoň spolu budeme mít konečně nějakou hezkou fotku, protože doteď jsme neměly žádnou.

Tedy měly, ale tam maminka vypadala jako povětří s travestitou dohromady. V záchvatu paniky, že mám jen pár sekund pro sebe, jsem si napatlala nějaký prošlý vzorek make-upu.  Jasně, že mi přišel už na pohled nějaký tmavý, ale říkala jsem si, že když mi ho půlka stejně skončila na rukávu halenky /schovala jsem pod svetr, to je jasný/, takže ho tam stejně moc nemám.
Ale když jsem se pak podívala na ty fotky, co nám Roman vyfotil. S brekem jsem mu řekla, že to snad nemyslí vážně, že to nevidí ten rozdíl mezi tou hebounkou dětskou pletí a mým oranžovým ksichtem? /a to jsem na sobě ještě ke všemu měla hořčicovej svetr/ A víte, co mi na to řekl? No prosím tě, konečně jsi měla taky nějakou barvu! … Asi se zabiju!