Slavonice, to je to město na jihu Čech, se kterým vás tu furt prudim a nutím vás se dívat, jak v něm opravujeme naší "chalupu", co neni chalupa, ale barák na Horním náměstí a já ho moc teda neopravuju, já spíš vařim a mluvim a chodim s Bublinou do lesa. Což prý stačí.
A protože je tu stále pár domů na prodej, napadlo mě, že by bylo fajn, kdybyste se sem třeba přijeli podívat, přespali v Besídce, nějaký si vybrali, koupili a do konce života ho opravovali... to je nápad, hurá. A vedle toho se tady dá jezdit na kole, na běžkách, plavat v rybnících, malovat hrnečky, tisknout trička, nakupovat u Babety, nakupovat v Rakousku, nakupovat v Jednotě, vylézt na Věž nebo zalézt do katakomb, najíst se v Besídce, dát si víno v Jonášově vinárně, jít na večeři k někomu, kdo zrovna vaří... Jestli se vám nechce nic kupovat a opravovat, nevadí, dá se sem přijet jen na víkend nebo na prázdniny. Je tu fakt děsně krásně.
A abyste věděli, jak jsme tu přistáli, tak my jsme s Ondrou ze Sklepa a tady je příběh Besídky, tak jak ho napsal její majitel, pan Boháč, a fotky pokojů po poslední rekonstrukci, kterou udělal architekt Koucký a dost se mu povedla:
Takhle to popsal pan Boháč: Roku 1988 objevilo Slavonice divadlo Sklep. Jedna z
nepřehlédnutelných sklepovských osobností, umělec života Zdeněk Žampa,
řečený Žampič, totiž pozval ostatní divadelní spoluhráče na "Barchan"
do blízké Jemnice. Tahle bájná slavnost začátku léta,
připomínající nocování královny Kunhuty v tomto kraji, přivedla
všechny i do Slavonic, kde v rodném Žampičově domě všichni přespali.
Když pak ráno v paprscích téměř poledního slunce zřel Jan Boháč na
druhé straně ulice opuštěný zchátralý dům, možná ani netušil, že se mu
stane osudným po další část života.
Nápad koupit takovou ruinu v zapadlém pohraničním městečku, pár metrů
od železné opony byl natolik nesmyslný, že našel oporu i u dalších sedmi
nadšenců.
Do roka už jim dům říkal pane. Jenže brzy se "Co s ním ?" , stalo
málem Nerudovským problémem. Naštěstí přišla včas revoluce a s ní i nové
možnosti.
Pánové Boháč a Žampa nadšeně opustili své inženýrské profese a jali se
uskutečňovat cíle vyšších hodnot, totiž vybudování vlastní sklepovské
restaurace.
S dvaceti tisíci korunami vlastních úspor, bez zkušeností z druhé
strany výčepní stolice a s naivními představami ranného kapitalismu
položili začátkem ledna základní kámen "Besídky".
Jméno nejslavnějšího a nejstaršího sklepovského představení dostal dům
nějak samo sebou.
Za necelých šest měsíců 15.6. 1990 zastavil před Besídkou autobus a
vychrlil ostatní sklepovské.
Kapela nasadila a Lenka Vychodilová s Tomášem Hanákem pokřtili dům
rituální písní " Sklepovská Besídka začíná".
Zatímco v lokále se veselilo na dvoře urputně porcoval dřevo výtvarník
Kryštof Trubáček, aby stihnul všechno připravit na I. Ročník
"Mezinárodní letní školy duchovního experimentu v teorii i praxi".
Takto vznosně byla pojmenována, a skutečnost daleko předčila
očekávání.
První frekventanti z Itálie, Německa a Rakouska, kteří překonali strach a
přijeli do země sotva probuzené z totalitního spánku,
byli bohatě odměněni nezapomenutelným ohňostrojem nápadů, gegů a čisté
radosti, která sršela ze všech lektorů školy. David Vávra mimicky
kolážoval,
Aleš Najbrt kaligraficky tančil a Čestmír Suška dřevěně tesal, zatímco
Martina Riedelbauchová s Terezou Kučerovou jemně zdobily zdi a dveře.
Takto se Besídka proměňovala léto co léto plných deset let .
Zatímco elán a činorodost vydržela po celou dobu na vysoké úrovni, dům
se přeci jenom opotřeboval. Rekonstrukce
šitá, tak trochu horkou jehlou v devadesátém roce potřebovala dotáhnout
do konce. Čas se naplnil v roce 2003,
kdy tou dobou už jediný provozovatel Besídky - Boháčovi, shromáždili
dostatek financí a energie na dokončení díla. Spojili se proto s Romanem
Kouckým a jeho architektonickým atelierem,
aby vdechli Besídce novou energii. Nebyla to volba náhodná, ale
cílená, protože dům potřeboval někoho, kdo ho dobře zná, ale přitom
stojí trochu stranou hlavního besídkovsko - sklepovského proudu.
Pokoje nejsou číslovány, ale nesou jména osmi původních majitelů,
kteří tak zůstávají v domě přítomni nejen jménem , ale jejich ducha
najdete i v každém pokoji. Vzadu za dvorkem v místech vzniku ideje
Mařížské keramiky, je keramická dílna,
kde si můžete namalovat vlastní hrnek nebo vázu, v prvním patře do
náměstí ve velkém sále s rokokovými štuky, můžete uspořádat přednášku,
seminář, nebo cvičit jógu, stejně jako zkoušet divadelní hru.
Teprve návštěvníci posoudí, zda se původní duch Besídky podařilo
zachovat a zda se i naplnila slova legendární písně " Sklepovská Besídka
začíná, ať stále stejná , vždycky jiná".
Více na www.besidka.cz, odkud jsem si půjčila fotky a text... a kam za chvíli jdu, jen co si umeju hlavu:)
Paní Báro, ty jsi to tak krásně napsala, až se mi chce těhotenská slza uronit! Vopravdicky!!!! A fakt to tam je moc pěkný! Tam všichni musíte na výlet, nebo si tam něco kupte, ať máme kam chodit na večeře! :)
OdpovědětVymazatTo napsal pan Boháč především, já mu to jen šlohla:)
OdpovědětVymazatUz se tesim. K vam na veceri.... {ne, vlastne radsi ne, ja ted musim aspon dva mesice koncit denni prisun potravy snidani]
OdpovědětVymazatsegra Hanka
Báro, hezky napsáno , je to přesně tak, přijeďte. Znám to z vlastní zkušenosti a jsme tam už více než 18let.Eva
OdpovědětVymazatPáni, to je nádhera. Nevěřila bych, co se všecko dá ve starým baráku udělat za zázraky. Inu, je vidět, že se do toho vložili ti správní lidé na správným místě :)
OdpovědětVymazatMyslela jsem, že Slavonice znám, ale evidentně si to pletu s jinou vískou tady u nás na jihu. Nevadí, o důvod víc, kam vyrazit na výlet :)
Verunka