Průšvih týdne - jak jsem přivedla z hospody ovci...

Bára je taká charitatívna... prohlásil o mně před pár lety kamarád Peter. Měl pravdu. Ale vedle děsně ušlechtilých sklonů pomáhat  bližním se stejně děsně ráda bavím. A miluju historky. Jenže je díky své netrpělivosti neumím vyprávět. Zato  je občas umím vyrábět. Bohužel...








Co to bylo za den... jo, minulý čtvrtek. Sedíme si večer v Besídce a zase řešíme zeměkouli. Musíme, abychom šli příkladem mladým. Jeden z nich nedávno totiž uznale prohlásil:  Vy se fakt bavíte o dost zajímavejch věcech, to my s klukama tak maximálně o kozách...
Ten večer jsme fakt perlili. Dost dlouho. A najednou, kde se vzala, tu se vzala, ve dveřích hospody stojí ovce. Heboučká a něžná, s obojkem.... nádhera. Nevím, koho napadlo brnknout policajtům. Ale určitě to myslel dobře. Jestli tedy ve tři ráno vůbec ještě myslel.

Přijeli a byli nešťastně bezradní. Co taky s ovcí. Do auta ji nenaložej, na stážnici daleko. Ale naštěstí tu byla charitativní Bára. To je v pohodě, já si ji vezmu domů. Máme dvůr, tak tam počká do rána, než se o ní někdo přihlásí. Mužům zákona se ulevilo, že už nemusej pomáhat a chránit, a vyfičeli do Dačic. A my s ovcí a synkem domů. Slečna servírka, která se moc za ovečku přimlouvala, nám ještě poradila, ať jí podhodíme trochu sena... a upadla za bar.


Nejdřív jsem vzala ovci do kuchyně, kam taky jinam s návštěvou. Dostala housku, porozhlídla se  a šly jsme na dvůr. Tam jsem jí vyrobila moc moc útulný pelech ze starého přehozu na postel, dala jí do misky  vodu, zavelela Na místo! a šla si lehnout. Čekala jsem, že se ovce vděčně zavrtá do pelíšku a bude spát tak do desíti. Nestalo se. Začala žalostně bečet, mně se sevřelo charitativní srdce a  pozvalo ji do kuchyně na další housku. Běžela  za mnou nadšeně, nechala se drbat, byly čtyři ráno a syn mi řekl, že tohle asi nedopadne dobře.

Nedopadlo. Každý můj pokus zmizet ze dvora oplakala. Já nevim, jestli jste někdy slyšeli zblízka bečet ovci . To je fakt hukot. Takže ve chvíli, kdy jsem si říkala, že bych ji asi měla vzít spíš do ložnice, aby se chudinka  sama venku tolik nebála, vyřítil se z baráku  Ondra. No, já nevim, jestli jste  někdy slyšeli zblízka Ondru, když jako nemá  nejlepší náladu... Takže jsem dotčeně a velmi necharitativně otevřela bránu a ovci vypustila, když se jí teda u nás nelíbí. A zapadla konečně do postele. Zato zbytek Horního náměstí z postele vypad, protože ovce tady obcházela a dělala neskutečnej brajgl až do osmi, kdy si vzpomněla, kde bydlí, a odpráskala se domů.


Ale ani to, že si teď  o mně všichni místní myslej, že jsem úplně vypatlaná pražanda, která dělá ovcím psí pelechy, mě od pomoci potřebným nemohlo odradit. Takže hned druhý den jsem ubytovala v obýváku švagra se synem a kamarádem, kteří po italském večírku vypadali úplně stejně bezmocně jako ta ovečka. A  v sobotu jsme zase ustájili na dvoře dodávku s aparaturou skupiny Plastic People of The Universe. Což byla  nakonec ta nejlepší charita,  protože nám ani nepokadila  dvůr ani nesežrala snídani. Ta dodávka, ne Plastici, samozřejmě:)


P.s. Kvalita fotek odpovídá... všemu

1 komentář: