Jak se z feny stane čubka

Naši kluci  se chovali vždycky poměrně slušně, když nepočítám večírek ve čtrnácti, kdy se doma s kamarády ožrali, poblili celej barák a na sousedku, která jim vyhrožovala, že zavolá VB, mladší z balkonu  řval: "Veřejnou bezpečnost už dávno zrušili, ty stará komouško".

Vždycky jsem chtěla holčičku, takže je jasný, že když se mi zastesklo po spřátelený duši, přitáhla jsem domů fenku. Tedy napoprvé před pětadvaceti lety se mi to trochu smeklo a náš první čokl byl kluk. Bígl Halama. Zdrhací monstrum, keré za háravou fenou letělo klidně ze Střeláku až na Kavčí hory. Nedopadlo to mezi námi dobře a od tý doby vím, že smečkového honiče s kulkama už never. Když se staršímu synovi zahojila halamí jizva v obličeji a mladší končil školku, přišla k nám Anička. Trpasličí jezevčí holčička zvaná něžně zrůda. Vydržela s námi přes třináct a půl roku. No a teď její obojek nosí Bublina. (Teda už ho moc nenosí, protože se jí po těch drahejch granulích udělala nějakej podbradek, nebo co, takže dostala novej.)

jsem tak hodná a vzorná a cudná

Bublina svou vděčnost útukového psa projevuje tak, že se ode mě nehne na krok - tada kromě občasné honby kačen, zajíců a i na srnku už si troufla. Ale díky tomu, že u toho neřve, jako kdysi Halama, a vrací se za pět minut a ne druhej den, tak jí to toleruju a přeju. A protože štěňat si už užila dost a já si myslím, jestli chce někdo psa bez papírů, tak ať si laskavě vybere v nejbližším útulku, měla jít na začátku července na kastraci. Jenže jsem se před ní prokecla. Babička nám vyprávěla, že když jejich rodiče nechtěli, aby jim s bratrem rozuměli, mluvili spolu německy. Měla jsem si na to vzpomenout. Nevzpomněla a ta vopice začala dva dny před operací hárat. O tři měsíce dřív! Myslela jsem, že mě švihne. A okolní psy taky. Háravá čuba na vesnici je peklo.

Bublina, v závěsu německy hovořící Quintus

A největší peklo byla Bublina. Nevím, Anča se chovala vždycky tak decentně. Bublina ne. Ta si otevřela normální escort servis. Nejdřív tejden nechávala na každým rohu vizitky. Dokonce při značkování začala zvedat nohu, aby dočůrla vejš, fuchtle. Podle mě těm psům normálně napsala: Bublina, zdarma k mání, Horní náměstí, stav se kdykoli, přes den nezamykaj. Útulková vděčnost byla tatam a jak viděla čokla, běžela k němu a provokovala jak my v osumnácti. Poskakovala, packama škádlila, pane, pojďte si hrát, bude prča. Ale to ještě bylo v pohodě. Pak přišly dny, kdy jsem se začala cejtit jak matka šlapky. Pochodovala Slavonicema a nastavovala se každýmu, kdo kolem ní prošel. Čím větší vořech, tím líp. Na dvůr se nějak -vsadila bych se,že mu Bublina otevřela naše obří vrata - dostal malej zrzavej  Bobeš. Nevim, jak tam byl dlouho a co se dělo, ale když jsem ho objevila, stáhnul uši a dělal, jako že je vlastně na odchodu a že to Bublině říkal, že bude průser, ale vona, že mu furt nechce dát pokoj a tak já teda už radši půjdu, pani Trojanová, aby se naši nezlobili, tak nashledanou. A byl v čudu. Teda za vratama, na který se Bublina přilepila a kníkala a vocas nahoru, no vostuda. Moje něžná fenka se mávnutím proutku proměnila v regulérní čubku. A já jsem se všem okolo omlouvala s tím, že jsem na její výchovu v mládí bohužel neměla vliv, že její rodinné zázemí bylo neurovnané, ale že má dobré srdce.

Teď se jí to ale chudince vrací. Že už ji pánové přestali zajímat, je jejím nápadníkům úplně buřt. Marně na ně vrčí, cení zuby a zalejzá mi pod sukni.  Táhnou za ní jak smradi a ještě dlouho budou. To, že jim voní, asi nezměnim, ale mohla bych aspoň po Slavonicích posbírat ty její čubčí vizitky. Jenže na to bych potřebovala kropičák. Aber nächste woche geht sie endlich zu unserem Tierarzt. Kdyby to náhodou četla:)

tak to díky vedrům hasiči vzali za mě:)