Monkey story - příběh Vopice

Vopice nám pěkně zavařila. Tenhle blog měl být totiž taky trochu fashion.... a protože přes hadry je z nás dvou úplně nejvíc paní Líba, měla to být její parketa. Budu se fotit jako vzteklá, slibovala. Všechno, v čem vyrazím, nejdří vyfotím a pak to sem švihnu, přísahala. To bylo na podzim.

Je jaro. A v blogu ani jedna fotka Líbiných neuvěřitelných módních kreacích. A že jich má. Normálně jí lezou ze skříně ráno naproti, protože se tam chudinky nevejdou. Už dlouho.

Já tě zabiju, syčím na ni v zimě z Thaiska do skypu. Vyfoť se už konečně! Neee! Proč? No protože vypadám děsně. Nekecej, třískám vztekle do klávesnice, ty vypádaš dobře vždycky. No, teď ani ne...víš...já jsem ti to fakt chtěla říct na Dojídání vánočních zbytků (náš tradiční mejdan 27. prosince), ale nějak nebyl čas. Cos mi chtěla říct? No, vo vopici. Vo jaký vopici, vždyť jsi nic nepila?! No právě...

Vopice

 Ne? Jo! To si děláš kozy! No nedělám. Ty budeš mít miminko, rozplývám se a jsem fakt dojatá a trochu si řikám, že teď vlastně  my holky z G6 budeme mít miminko (promiň, Romane).

Ale nebylo to vždycky tak baby friendly. Protože to, co si myslela paní Líba o mateřství před tím, než se jí zabydlela v bříšku Vopice a převrátila jí emoce vzhůru nohama, by měly číst jen ty matky, které klidně nahlas přiznají, že je víc baví sedět u šáňa  než na pískovišti,  nepoužívají slova jako těhulka, mimísek, netvrdí, že vypadají tak blbě proto, že vedle dítěte už nic jinýho nezvládnou, vyhýbají se plurálu, když mluví o stolici svého potomka (vykakali jsme se), neobtěžují dospělé okolí genialitou svých dětí a ty nejodvážnější si dokonce myslí, že do vzdálených destinací by měly všechny děti lítat speciálem Dudlík Air a neřvat v běžných dopravních letadlech.

Líba s kytkou na hlavě si myslela něco úplně jiného, než Líba s Vopicí v břiše:

Nikdy mi biologické hodiny netikaly, někdy jsem se dokonce cíleně dětem vyhýbala a vlastně jsem ani nechápala, co na nich proboha kdo vidí! Stojí moc peněz, nemůžeš si dělat, co zrovna chceš a vlastně jsou to žrouti celýho tvýho života. Dokonce jsem si do nějakých 33 let myslela, že si je nikdy nepořídím. Vůbec se nedivím ženám, které zůstanou samy, bez dětí, užívají si života a věnují se svým koníčkům nebo prostě mají v životě jiné poslání. Pak otěhotněla kamarádka, něco se změnilo a my jsme si řekli, že to zkusíme. Z mé strany to  bylo ale pořád spíš rozhodnutí  řízené rozumem : Co až jednou budu stará, co si tady sama počnu? Co když mi to bude jednou líto? A vůbec! Při každém termínu blížící se menstruace jsem se vlastně hrozila, že už to přijde a co si počnu. A pak to najednou přišlo. Teda nepřišlo. Přičítala jsem to stresu před premiérou sklepovské  Besidky. Divný ale bylo, že mi nechutnalo šáňo. Tak jsem si 18. prosince na Romanovy narozeniny udělala test a bylo to. Takhle rychle jsem to fakt nečekala, takže jsem si neplatila nemocenskou a tím pádem mě nečeká žádná mateřská. Super. Byla jsem těhotná a naprdnutá, protože teď už budu jen  tlustá a chudá.......

Pokračování příště:)