NE!DOKONALÉ narozky

Ne, v hospodě ne! U vás doma to je lepší, to si víc užijeme… vypálila na mě matka odpověď na otázku, kde mám oslavit svoje narozky. A co já, doháje, chtělo se mi zařvat. Nemůžu se jednou normálně picnout, nic nechystat, vyprdnout se na nádobí a zašlapanou podlahu?

My ti pomůžeme, neboj, ujišťovali mě. Jasně, něco vždycky upečou, ale většina z nich si pak není schopná ani samostatně nalejt vodu, natož šáňo. Bohužel moje rodina se rozhodla slavit u nás v obýváku. A já neměla sílu s nimi bojovat. Jsem už na to stará. Bylo mi 45.

Takže ti táhne na padesát, tak to je síla….potěšila mě kamarádka. Ale nevypadáš na to, fakt…snažila se to nějak vyžehlit. Jenže když se poznávám spíš na fotkách z gymplu než z loňské dovolené, vyžehlit to může jedině lifting. Tady milosrdná lež nestačí. Ale my, co se bojíme i sundávání náplasti, musíme volit nějakou absolutně bezbolestnou metodu. Ta moje se jmenuje... Trochu rtěnky, trochu šáňa a pár opravdickejch kámošek. Její jedinou nevýhodou je dávkování. Tím, že u ní není příbalový leták, můžeme se po předávkování všech tří ingrediencí ráno probudit a vypadat jako Joker z Batmana, medvídek panda a vlastní matka dohromady. Takže bacha!

Přesně to asi měla moje maminka na paměti, když rozhodla, že si svoje hranaté kulatiny užiju pěkně doma. Tak jo, udělám jim svíčkovou, rozhodla jsem se v jednom ze svých dementních záchvatků. Cha, pro 17 lidí, žádný problém.  Dva dny předem jsem ji naložila, den předem dorazila. Takže celý den  D jsem měla na to, abych zkusila vyrobit něco, co miluju, ale nemám na to recept. Prostě  „Loaded Veggie Potato Boats“. S ostatními drobnostmi jako je kuře na zázvoru nebo studená mísa a výzdoba mi to zabralo půlku pátku. Přišli ve čtyři a našli vycukanou trosku na pokraji zhroucení, protože, doháje, nestihla nakrájet bagetu.

Hlavně v klidu, poradil mi táta a já jen díky slušnému vychování po něm nehodila nožíkem s pilkou. Můžu s něčím pomoct?, zeptala se ségra. S čímkoli, jen se mě na to neptej, štěkla jsem na ni a vystřihla obličej u nás v rodině zvaný Kuna Dórinka (dělám ho už dlouho).  Zná mě, tak se neurazila. Ondra mě taky zná, tak se mi snažil v podstatě od rána vyhýbat. Jenže vyhni se bumerangu! Přemýšlím, kolik let bude ještě trvat, než si všichni, a tím myslím hlavně otec a tchán, zapamatujou, kde máme skleničky. Jedenáct v tomhle domě bylo očividně málo.

Máma upekla moučník, tchyně dort, manžel otevřel bublinky, zavalili mě kytkami a dary, pochválili svíčkovou i plněné bramborové lodě, vypili basu vdov Clicquotových , probrali jsme děti odrostlé, narozené i na čekačce, přišla ještě jedna tetinka s vnukem a pak nějaký synův kamarád, který měl doma hlad, pustili jsme lampión za naši psí holčičku, která tuhle oslavu o pár týdnů nestihla, a většina se odpráskala po jedenáctý.  Pár jich zůstalo až do neděle. Celou dobu vládl všude neskutečnej řev, bordel a pohoda. Máma měla pravdu, v restauraci by to v sestavě od 6 měsíců do 77 let nebylo ono.  A hlavně, hospoda mě čekala za týden. Je fakt, že do rána se přeci jen líp paří s kamarády než s vlastními dospělými dětmi a jejich prarodiči.

P.S. I  za týden na Zvonařce to byl skvělej mejdan. A jsem ráda, že mě moje děti neviděly, jak se svíjím na parketu  kolem jejich otce  ve zlatých minišatech a řvu mu spolu se zpěvačkou do ucha I´m your Lady .
Bára